Výstava představuje výběr fotografických projektů, které reagují na téma jazyka a mezilidské komunikace. Prezentované práce zkoumají, co nám jazyk umožňuje říct a co naopak skrývá, jak se promítá do našeho vnímání reality a jak ovlivňuje dynamiku mezilidských vztahů. V kontextu frekventovaného vestibulu stanice metra Můstek, v prostoru, kde každodenně převládá hluk a shon. Výstava vznikla jako součást výstavního programu festivalu Fotograf Zone, který každoročně propojuje současné umění a hledá nové formy vizuálního dialogu.

Open call je soutěžní formát, ale pro nás je také prostorem pro sdílení, objevování a navazování nových kontaktů napříč uměleckou scénou. Velmi si vážíme všech, kteří se přihlásili – kvalita, rozmanitost a mezinárodní pestrost přihlášených projektů byla mimořádně inspirativní, což činilo výběr opravdu nesnadným. Je možné, že některé z projektů, které nebyly vybrány, mohou vést k jiné budoucí spolupráci. Srdečně děkujeme všem, kteří se přihlásili. 

Vybraným gratulujeme a těšíme se na další spolupráci. 
Projekty budou k vidění ve vestibulu metra A Můstek od 1. listopadu 2025 do 1. října 2026.

VÍTĚZNÉ PROJEKTY

HAHN & HARTUNG VE SPOLUPRÁCI S IOANOU PASCARU

– Wives Who Kill: Stories of Survival 

Projekt Wives Who Kill: Stories of Survival od kolektivu Hahn Hartung představuje příběh šesti žen z Rumunska a Moldavska, které po letech domácího násilí v krajním zoufalství zabily své manžele. Série vznikla z hlubokého zájmu o společnost, v níž je patriarchální násilí normalizováno a obětem se často nedostává pomoci ani porozumění. Hahn Hartung se zaměřují na složitou hranici mezi vinou a obětí – na situace, kdy se akt odporu stává zároveň činem zoufalství i přežití. Výstava otevírá prostor pro reflexi o tom, jak jazyk, kultura a společenské struktury formují naši představu o spravedlnosti a moci.

––––––––––––––––––––––––––––

Miguel Hahn & Jan-Christoph Hartung tvoří berlínské fotografické duo, absolventi studia fotografie v Darmstadtu a Hamburku. Jejich práce byly vystaveny mimo jiné v C/O Berlin, Deichtorhallen Hamburg a na festivalu Rencontres d’Arles. V roce 2015 získali Lead Award za reportážní fotografii roku (ZEITmagazin). Dlouhodobě se zaměřují na společenská a politická témata a publikují v časopisech GEO, Stern, Le Monde a Spiegel. Ioana Pascaru je spoluautorka projektu Gattenmörderinnen: Geschichten vom Überleben (Wives Who Kill: Stories of Survival), který vytvořila s dvojicí Hahn + Hartung. Vyrůstala v Německu, kde studovala mediální psychologii a marketing v Berlíně, Barceloně a Lüneburgu. Jako iniciátorka projektu vedla výzkum a rozhovory a přináší svědectví žen o jejich odolnosti a cestě k přežití.

ING: hahn_hartung

EVA VEI

– BLYERTSPENNA

Ve svém projektu Blyertspenna zachycuje vztah se svou sestřenicí Kristinou, která trpí poruchou autistického spektra. Ústředním motivem série je obyčejná tužka, předmět, jenž ztratil svůj původní účel a proměnil se v osobní symbol jistoty a klidu. Prostřednictvím fragmentárních momentů každodenní blízkosti autorka zobrazuje chráněné prostředí, které kolem Kristiny vzniklo. Fotografování se stává formou tichého dialogu, v němž se pohled proměňuje v jazyk.

––––––––––––––––––––––––––––

Tvorba Evy Vei zkoumá intimitu a sebereflexi prostřednictvím nelineárních vizuálních vyprávění propojujících fotografii, malbu a sochařství. V roce 2022 byla zařazena mezi Fresh Eyes Talents magazínu GUP a v roce 2023 ji organizace Void (Atény) nominovala jako Futures Talent.

ING: __evavei

MARI KOLCHEVA

– Language Is The Only Homeland

Soubor Language Is The Only Homeland zkoumá propojení jazyka, kultury, identity a moci z perspektivy neslyšících a nedoslýchavých osob. Kolcheva propojuje fotografii s vizuálním jazykem znakové kultury a využívá ji jako nástroj vyjádření. V době zahlcené obrazy a digitální komunikací Kolcheva připomíná důležitost vizuální gramotnosti a pokládá otázku, jak může vizuální jazyk překračovat mocenské nerovnosti a otevírat prostor pro rozmanitější formy porozumění.

––––––––––––––––––––––––––––

Mari Kolcheva je vizuální umělkyně působící v Haagu, jejíž práce zkoumá, jak dokumentární fotografie zachycuje komplexní příběhy spjaté s historií, psychologií a vztahem člověka k přírodě a vědě. Ve svých projektech zpochybňuje normativní rámce a reflektuje témata odlišnosti, identity a těla – fyzického i politického.

KATERINA KOUZMITCHEVA

– I Don’t Care 

Projekt I Don’t Care reflektuje fenomén současné společenské lhostejnosti či apatie, kterou autorka nazývá „mentální epidemií“. Prostřednictvím inscenovaných fotografií vizualizuje přísloví z různých jazyků, jež odkazují na vyhýbání se odpovědnosti a uzavírání se do vlastního světa. Kouzmitcheva s jemnou ironií a nadsázkou ukazuje, jak se strach, bezmoc a cynismus staly součástí našeho každodenního jazyka i vizuální kultury. Výsledkem je hořce humorný komentář ke stavu společnosti, která si svou apatii normalizovala natolik, že se stala její realitou.

––––––––––––––––––––––––––––

Katerina Kouzmitcheva je běloruská fotografka působící ve Vratislavi, pracující na pomezí dokumentu a umělecké fotografie. Zkoumá, jak neviditelné hranice – geografické, ideologické i psychologické – formují lidské životy a kolektivní postoje. Její projekty se dotýkají témat paměti, genderu a politických systémů.

ING: katerina_kouzmitcheva