Julie Béna – Jako luna ve slunci je mi stínem

Sedím v neexistujícím zakouřeném kabaretu. Pravděpodob-ně hraji vedlejší roli v městečku Twin Peaks, kde potkávám laškovnou zpěvačku (či vypravěčku?). Bedlivě mě sledu-je – možná si spíš se mnou zahrává. Cítím trapnost, anebo očekávání něčeho velkého? Přestože tato atmosféra nahrává performancím (Have you seen Pantopon Rose?, 2016, 2017, Who wants to be my horse?, 2018, Rupert‘s Tale, 2018), hlavní adorací práce umělkyně je právě ona hra s realitou a fikcí, která se stírá a divák neví, na jaké straně se ocitá.

Píše se rok 2016, procházím Štěpánskou pasáží, v níž se nachází Galerie Ferdinanda Baumanna. Tady měla autor-ka svou první samostatnou výstavu v Praze (Purple Unicorn, 2016). Výkladní okna ubíhají jako film spotřební kultury. Erotizující objekty, jež s námi rozehrávají lascivní hru se zakázaným ovocem, se liší v kontrastních materiálech – v rukodělnosti a průmyslovém zpracování. Samotné výtvarné objekty vycházejí z formálního pole designu a jejich fragmentárnost trefně vede diváka k nekonečným asociacím. Fetišismu mírně prokládaného kýčem si je autorka vědoma. Konstrukce antropomorfních chapadel můžeme potkat také v dílech Julie decided to try…(2017) nebo GENESIS (2018). Kovové sochy asociují nástroj, jímž např. ve filmu Základní instinkt vraždí hlavní hrdinka. Jedná se o nástroj denní potřeby (sekáček na led), nebo vražednou zbraň?

Bližší interpretační klíč, rozpoznatelný v autorčině uměleckému vyjádření, je určitým komentářem, který se vždy rozpadá na dva ohraničené protiklady a představuje charakteristickou linku dualismu. Kontrasty se objevují ve všech formách její práce – ať již mluvíme o performancích, videích, objektech, či instalacích, vždy ji scelí místně specifickým kontextem k danému prostoru či galerii. Tvorba je inspirována literaturou, filmovými scénami, divadel-ním zákulisím, scénografií a estetikou 90. let. Je z ní cítit ostrý a silně kritický autorčin feministický jazyk, který pronikl do poslední výstavy The wolf, the princess and the little soldier (2021). Julie Béna tak vyzdvihuje skutečnost, že je matkou a současně umělkyní a hledá odpověď na otázku genderové rovnosti mezi oběma polohami. Zároveň vytváří dialog – na této výstavě se svojí dcerou. Reziduum je však poněkud melancholické – neskrývaná iluzivnost existenciální společenské krize. Je to, jako když potkáte hvězdné znamení blíženců. Latentnost osobností se jako luna ve slunci paralelně odráží v jejich stínu. Otevřený konec dvou realit. Jde však čistě jen o imerzní fikci diváka. 

Text: Text Záchová

POPISKY

1–3 | Who wants to be my horse?, video still, 2018
4 | The Wolf, the princess and the little soldier, 2021, se svolením umělkyně a Gallery Polansky, foto Jan Kolský
5–6 | Rupert’s tales, performance, Rupert, Vilnius, 2018, foto Evgenia Levin, Have you seen Pantopon Rose?, video still, 2015–2017
7 | JULIE DECIDED TO TRY GROWING WATERMELONS INSTEAD AFTER ONE HAD MYSTERIOUSLY COME … SHE EXPLAINED AS WE CHATTED IN THE MARKET, ‘BEFORE
BENA WAS A COLD PLACE, … ,2017, se svolením Galerie Joseph Tang
8 | Have you seen Pantopon Rose?, one-person show, video still, 2017, se svolením Galerie Joseph Tang