Fotograf Zone – Lukáš Opekar

Zastávám grafický přístup k fotografii. Doslova mi jde o vytváření otisků reality. Mým dlouhodobým motivem je zkoumání vzájemného prolínání stromů, vody a dalších živých i neživých bytostí v čase. Pracuji metodou fotografického skenování a technik počítačového vidění i AI. Tekutá textura vzniká pohledem z různých stran a záznamem pohybu. Obrazy skládám z jednotlivých fragmentů a výsledek, který z tohoto podhoubí vyroste, je pro mě do velké míry překvapením. Hledám perspektivy umožňující zachycení prostoročasu mimo možnosti lidského oka nebo běžných fotoaparátů. Počítačově zpracovaná textura je jen iluzí objektivního pozorování. V místech nejistoty stroj fabuluje a kulisu prozrazují různé glitche a nedokonalosti.

Všechny fotografie: Lukáš Opekar, Otisk, 2022–2024

Lukáš Opekar

se zaměřuje na fotografii a pohyblivé obrazy, které transformuje do virtuálních prostředí, ručně tištěné grafiky a kyanotypií. Zkoumá limity fotografie pomocí metod počítačového vidění, ale také prostřednictvím růstu řas nebo kresby. Pomocí náhodných procesů objevuje mimořádné světy, které se skrývají za běžně vnímanou realitou. Z fragmentů kultivuje obrazy a výsledek, který z tohoto substrátu vychází, je do značné míry překvapením. Dlouhodobým tématem jeho tvorby je zkoumání prolínání živých a neživých bytostí v čase. Studoval na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a žije a pracuje v Praze.

#48 About Me

Pojďme mluvit o sobě. Pojďme zjišťovat, co jsme a nacházet, kdo jsme. Je to důležité, protože stejně tak, jako je potřeba rozhlížet se okolo sebe, je zásadní rozhlížet se i uvnitř sebe sama. Jak se proměňuje naše já v čase? A jak toto vše zachytit? Pro toto číslo jsme se rozhodli sledovat autorstvo, které si klade podobné otázky a které má navíc schopnost je zajímavým způsobem obrazově reflektovat. Emília Rigová dlouhodobě tematizuje postavení romské menšiny a skrze práci s vlastní tělesností zdůrazňuje hlas Romů, který často bývá odsouván na okraj. Libuše Jarcovjáková se od útlého věku věnuje fotografické sebereflexi a její fotografie a deníkové záznamy vystihujících ideologické napětí bortícího se socialismu či života LGBTQ+ v subkulturách. Silnou linii tvoří téma genderové a queer identity vetkané v pracích Doroty Frankové, Roberta Gabrise, Sashi Chaiky, Františka Feketeho a Shalvy Nikvashvili. Původní umělecká autoterapie, k níž je obvykle potřeba také nemalá dávka odvahy odhalit se, se zde stává terapií společnosti.