Josef Moucha – Autoportréty s asistencí

Když jsem se začal před půl stoletím historickými pozitivy zabývat, nevnímal jsem je coby sbírkové předměty, nýbrž zcela přímočaře. Jako stopy předků (v tom nejobecnějším slova smyslu). Záhy jsem zjistil, že slabost pro příležitostné nákupy světelných obrazů nesdílejí pouze fotografující kolegové a kolegyně. Antikvariáty, vetešnictví a burzy – mezitím též internetové – nabízejí staré fotografie publiku mnohem širšímu. Památky na předchůdkyně či předchůdce (byť nepřímé) je možné hromadit naprosto nesystematicky a bez jakékoli spekulace – tím spíše, že jejich pořizovací ceny jsou stále ještě (relativně) nízké. Na to má vliv i okolnost, že běžné typy služebných fotografií byly dlouhodobě zlehčovány dějepisy oboru, tíhnoucími převážně k volným autorským kreacím. 

Umění rádi definují lidé distancující se od masových projevů s odůvodněním, že jsou podbízivé. Jistě, živnostenské podnikání orientují i honoráře. A k jejich výši napomáhá mimo jiné idealizace motivů. Při portrétování celých postav se rozbíhá hned podhledem, a tudíž naoko přirozenou monumentalizací. Navzdory vědomí, že se jedná o iluzi, zůstává vjem natolik sugestivní, že mu lze podléhat. Podřízenost estetické funkce údajně nízkým utilitárním trikům nicméně vzbuzuje vracející se pochybnosti o kýžené vznešenosti výsledků… A nejpozději zde se hlásí i problematika, nakolik je trvale vzývaná důvěryhodnost média fotografie podmíněna konvencemi. Tím citelněji ovšem vyznívá zaostávání řadového zboží za autenticitou předobrazů…

Nestírá ale prchavost času z někdejších podobenek a vizitek původní účel? Zapadla nejenom mnohá z pojmenování fotografických firem. Za své vzaly i dobové idoly. Zato se rozevírá průhled k úběžníku veškerenstva. Rezonance asistovaných autoportrétů přece nespočívá v přetřásání pokleslé setrvačnosti. Podobizny znázorňují i představy fotografovaných o stylizaci sebe samých a dovolují tedy ohledávání zvěčnělých bytostí v existenciálních polohách. Vždyť zaujetí patřičné pózy bývá manifestací temperamentu, osobní zkušenosti i okamžitého rozpoložení… Zkrátka výrazem oduševnělosti… 

Kým byla ta dívka s mašlí? – A jaký úděl ji čekal?

Spolu s návštěvami nekropolí mohou fotografie inspirovat tázání po antropologických konstantách a podněcovat reflexe mementa mori. Mění se tak v impulsy k docenění neodkladnosti bytí… 

POPISKY

1 | Alfons Mucha, bez názvu, Paříž, 1899
2 | Karel Dvořák, bez názvu, Josefov / Smiřice, nedatováno
3 | František Krátký, bez názvu, Kolín, nedatováno

4 | Autorství neidentifikováno, Stammtisch u Konigsteina (improvizovaná pohlednice), Ostrava, 1901
5 | Josef Faix, bez názvu, Praha, nedatováno
6 | František Landisch, Praha, nedatováno

7 | R. Moc, bez názvu, Praha, nedatováno
8 | Autorství neidentifikováno, bez názvu, nedatováno
9 | Autorství neidentifikováno, Račice nad Trotinou, nedatováno

10 | Jindřich Vaněk, Rabíndranáth Thákur, Praha, 1921
11 | Jan F. Langhans, bez názvu, Praha, 1918 (?)
12 | Alois Vích, bez názvu, Bratislava, 1924
13 | Zdenko Feyfar, Hraběnka Maria Waldstein ve věku 104 let ve Valdštejnském paláci, Praha, 9. 10. 1955

14 | Autorství neidentifikováno, bez názvu, Sabinov, 28. 3. 1957
15 | Karel Bartoníček, bez názvu, Roudnice nad Labem, 1948
16 V. Čermák, bez názvu (sokolská pohlednice), Praha, 1947