Vzkazy Libuše Jarcovjákové

Organizace a sestavení výstavní bilance s věcným titulem Libuše Jarcovjáková¹ se zhostila (optikou Národní galerie externí) kurátorka Lucie Černá. Nejenže vybírala exponáty a volila formáty jejich tisku, určila rovněž funkční systém instalačních úseků, k nimž sepsala průvodní texty. Prohlídce šesti stovek exponátů vůbec první autorčiny souborné výstavy nechyběla dynamika, i když byla řazena vlastně chronologicky. Napomohlo tomu nejenom střídání rozličně modelovaných pasáží podívané (adjustovaných volněji či těsněji), ale také neuhlazenost vystavených momentek. Na okraj se recenzentovi vybaví dávná poznámka Václava Havla k rukopisům nejstarších Třešňákových povídek (ze 70. let); nesla se v tom duchu, že Vlasta má sice skoro v každé větě chybu, ale je zajímavější než ti, co chyby nedělají…

Výstavy a publikace, které dosud Lucie Černá z archivu i současné tvorby fotografky Libuše Jarcojvákové připravila, nepostrádaly ani soběstačnost, ani vzájemné přesahy. Díky návaznosti se jednotlivé etapy (a v nich dominující tematické okruhy) doplňovaly a postupně skládaly vizuální autobiografii. Připomeňme tu alespoň obrazové svazky editorčiny knižnice untitled: Evokativ (2019), Supersonico (2022–2023), T–Club (2022, 2024), stejně jako fakt, že list The Guardian vyhlásil za nejpřínosnější fotografickou výstavu roku před Vánoci 2019 právě Evokativ, uvedený na festivalu v Arles. Přesto nové (téměř třikrát rozsáhlejší) nastudování nevyznělo coby přímočará samozřejmost.

U příležitosti vydání deníků umělkyně zveřejnil Josef Chuchma v magazínu Fotograf # 29 pod titulkem Libuše Jarcovjáková – Kniha života trefnou charakteristiku autorčiny práce: „snímky byly ,pouze‘ součástí její neustávající obrazové a textové dokumentace vlastní životní cesty, kterou sama dlouho považovala za pouhé potácení se životem, bez kázně, systému, smyslu. Jarcovjáková není dokumentaristka, ona je ,pouze‘ obrazovo-textová zapisovatelka svého světa, svých vjemů“.² Slovy protagonistky stvrzeno: „Není to o tom, co na té fotce je, ale o pocitu.“³ Proto si lze odpustit jmenovitý výčet jednotlivých bloků retrospektivy. Žánrem dobré poloviny exponátů byl ostatně autoportrét. Skladebný princip instalované monografie naznačí detašovaná kapitola Pokoje a postele, zpřístupňující novější přírůstky do čtyři dekády narůstajícího souboru dokumentací fotografčiných nocležišť.⁴ 

Dojem, jímž Jarcovjákové ohlížení posléze působí, nepodmiňuje úžas nad uchopením jednotlivých záběrů vynikajících dejme tomu kompozičně nebo též volbou klíčových momentů expozic… Nad dílčí fotogenií převažuje celek, za nímž stojí vklad kurátorky. Svěřuje-li autorka stylizaci osobního poselství po osm let téže pořadatelce, pokládá ji za spolutvůrkyni. Obdobně postupovala v případě projekce svých fotografií: scénosled a rytmus dlouhometrážního kinematografického pásma Ještě nejsem, kým chci být nechala na režisérce Kláře Tasovské a jejím týmu. Důvěra ve výrazně mladší kolegyně dovoluje zakusit dílo Libuše Jarcovjákové jinak, než bylo vnímáno v dobách, kdy vznikalo.⁵ Totiž jako příběh hledání životní identity, ba jako zpověď až intimní. 

Veletržní palác Národní Galerie Praha
27.9.2024 – 30.3.2025

Všechny fotografie: Libuše Jarcovjáková, Veletržní palác Národní Galerie Praha,
foto: Adéla Kremplová

Text: Josef Moucha