OTÁZKA KÓDOVÁNÍ 

Projevy individuality jsou umělecké tvorbě vlastní od nepaměti. Téma O mně se prosadilo i nadčasovostí. Nejde ostatně o látku až všeobjímající? 

„Z čeho vytvoříš své dílo?“ ptal se Jan Zrzavý zjara 1920. „Ze svého života,“ odpovídal, „neboť nic jiného nemůžeš znáti a nic jiného nemáš.“ A příznačný vzkaz, nabízející se jakožto motto, pokračuje: „Ze své lásky a štěstí, ze své bolesti a utrpení vytvoříš svoje dílo, učiniv slovo tělem.“¹ 

Jan Zrzavý figuruje mezi těmi, jejichž malby sytily jeden z modelů generování obrazů na bázi takzvané umělé inteligence. A prompty jakoby stvrzovaly výsostnou pozici pojmů. V příbězích naší kultury se totiž utkvěle vrací nárok rozehraný dávno před okřídlenou preambulí „Na počátku bylo Slovo…“² 

(Teoretik komunikace Vilém Flusser uvažoval o dějinách textového kódování a obrazoboreckých výpadů napříč civilizacemi – v rozponu pěti tisíciletí.³)

Průpověď citovaná z Nového zákona doznala nesčíslně ohlasů. S rezignací na úplnost si připomeňme zjednodušující, zato sdílené mínění o jazykové podmínce veškerého poznání. Není lichým dozvukem scholastického sporu o univerzálie, zejména o vztahy mezi podstatou a jevy čili mezi obecným a jedinečným? Vždyť haló efekty i komplexnější hodnocení, jakými jsou antipatie a sympatie, se obejdou bez lexika. A nejenom u dětí.

Jsme prostě aktéry vícestranně kódované kultury.⁴ Ať už vědomě, nebo bezděky, ať už souhlasně, nebo polemicky.

NIC OSOBNÍHO? 

Již letmé listování rekapitulací fotografie 20. století⁵ odhalí převahu záběrů, jejichž význam z velké části předurčil přímo cíl – znázornění námětu. Nemělo by to překvapit, platí-li totéž pro vůbec nejčastější využívání média. 

Pozitivismus 19. století byl relativizován, jenže jeho vliv trvá. I když k fotografování nedochází samovolně, přece budily daguerrotypie dojem zrcadel s pamětí. Byly zařazeny mezi odvozené úkazy a rovněž fotografie kdekdo nadále přehlíží ve prospěch jejich témat.

Reprezentují tedy toliko odlesky, nebo i samy sebe? 

Otázka platí již pro nejstarší technické obrazy, třebaže si to nejvíce slavení vynálezci fotografie nepřipouštěli. Z jejich komentářů vezměme v potaz alespoň nadpis zprávy Williama Henryho Foxe Talbota, přednesené v lednu 1839 Královské společnosti v Londýně: K umění fotogenické kresby neboli k procesu, jímž se mohou přírodní objekty vykreslit bez pomoci umělcovy tužky.⁶ 

SBOHEM, KRUTÝ SVĚTE! 

S potenciálem fotografie experimentoval i Hippolyte Bayard. Sošku Dětská láska exponoval údajně třicetkrát. Lze-li nicméně záběry variovat a nejsou-li tedy snímky předlohy pokaždé stejné, potom je fotografie s to realizovat autorské záměry. 

Díky Hippolytu Bayardovi se rozmanitost přístupů k fotografování osvědčuje od počátků existence média. Komuniké z října 1840 koncipoval jako ironický popis zpodobení sebe sama: „Mrtvola na lícní straně patří panu Bayardovi, vynálezci procedury, jejíž podivuhodné výsledky jste právě viděli, nebo uvidíte vzápětí. Pokud je mi známo, tento geniální a neúnavný badatel věnoval zdokonalování svého objevu tři roky. [...] Vláda, která tolik dala panu Daguerrovi, sdělila, že pro pana Bayarda nemůže udělat nic, a ten nešťastník se utopil. Ó, vrtkavosti lidská! Umělci, učenci, novináři – ti všichni se jím dlouho zabývali, zato teď, když už několik dní leží v márnici, ho ještě nikdo nepoznal ani se o něj nepřihlásil. Dámy a pánové, pokročme dál, nechť vaše čichové ústrojí netrpí újmou, jelikož – jak si můžete povšimnout – ruce i obličej dotyčného začínají zahnívat.“⁷ 

STRUKTURY OZVLÁŠTNĚNÍ

Nehledě na Bayardovy a jiné průlomy se začalo tradovat, že v oboru fotografie není pomyšlení na autonomii prací dosahovanou svrchovanými prostředky klasických umění. Avšak tím spíše, že nejfrekventovanějším způsobem snímání je přímočarost, říká si o punc osobitosti i realismus. 

Nezanedbatelnou součást každého sdělování, stylizaci, programuje fotografující volbou optiky a dalších prostředků. Tíhne-li k ozvláštnění, klade důraz na formu, přinejmenším na rozvrh kompozice či nápaditost práce s barevností a tonalitou, s jasy a stíny… To nás má přimět jednak k prodlení u znakových struktur díla, jednak k docenění tvůrčí vize. A nejsme-li snad lákáni hlavně estetickým zadostiučiněním, jako spíše věcnými rysy záběrů, přesto nám jdou zobrazení vstříc. Obsahové podněty hned vybízejí k reflektování důvodů autorské zdrženlivosti. Příkladem uspokojivého vodítka mohou být Nadarovy vzpomínky, znovu a znovu zmiňující cit pro uměřenost: „Bylo třeba, aby se fotografie bezodkladně zbavila všeho balastu a vnucených přestrojení a aby se ukázala ve svém pravém světle, bez roušek a závojů, podobně jako pravda.“⁸ 

I tak je jakékoli zobrazení čímsi nebývalým. A přispívá-li k reáliím, tu v pozitivním, tu v negativním smyslu, nemůže být pokládáno za inertní efekt. 

Na okraj: když zmenšením formátu pozitivů, a tedy jejich zlevněním rozpoutal Eugène Disdéri vizitkománii, ničící zájem o portrétování seriózní metodou, dokázal Nadar žánr „carte de visite“ ironizovat: možnosti vícenásobného dílčího osvitu negativní desky využil k vytvoření takzvaného rotačního autoportrétu, na němž se k objektivu obrací zády. Je též známo, jak se dali vidět Louis-Jacques-Mandé Daguerre a William Henry Fox Talbot. Vlídné doklady jejich sebevědomého pózování pořídili kolegové. Za nejstarší dochovaný autoportrét je prosazován daguerrotyp Roberta Cornelia, amerického chemika holandského původu.⁹ 

Nehlásí se tak opět problém, do jaké míry je to, co vidíme, poznamenáno tím, co si myslíme, že víme, a co rádi opisujeme slovy? 

TĚŽIŠTĚ INSPIRACE

Lze končit u toho, jak obrazy vypadají? K rozvoji současných stylů vedou předpoklady, o kterých je namístě zjišťovat i odlišné informace, než vykazují díla sama. Navzdory tomu, že se lze ptát, neroznítí-li více zájmu to, co působí zastřeně a vzbuzuje tím otázky, dejme tomu, po tvůrčí motivaci. 

Psychologická šetření by se ale sotva obešla bez pojmově založených nástrojů…

V nadhozené oblasti jsou nositeli impulzů časopisy. Teprve pro budoucnost zakládají archiválie, samy redakce se rozhlížejí po aktuálních trendech, aby zpětným působením spoluutvářely ducha doby a myšlenkových výbojů. (V lepších případech nejsou výjimkou ani periodika historiografická.) 

V rámci nezbytné orientace v proměnlivé situaci světa, k němuž se vesměs nějak vztahujeme, zkoumá tentokrát magazín Fotograf téma O mně. Během příprav se probíraly proměny fotodeníků, vizuálních autobiografií či autofikcí neboli strategie modelování obrazu sebe sama pásmem záznamů z dní všedních i nevšedních. V úvahu přicházela rozličnost manifestací nároků na osobní integritu a duševní vyrovnanost čili existenciální poměr jedinců k širším společenstvím, byť někdy pouze pomyslným. Odtud i zastírání reálné izolace činorodostí na sociálních sítích. 

Terapeutická očekávání se asi vracejí na pořad častěji, než může tvorba účinně přinést. Viz přinejmenším poměr autentických snah o vlastní podobiznu jakožto pomůcku a výraz sebepoznání v protikladu k zběžnému selfie.

PROTIVÁHA MATERII

Nalézání východisek k různým polaritám fotografování sice nepředstavuje nic neobvyklého, důležitost autorství ovšem vzrůstá spolu s tím, nakolik zastane roli protiváhy virtualitě umělé inteligence. Její generativní typy nejenže rozmělňují přínosy individualit v pouhý materiál dalšího opracovávání; v zájmu efektivity již převzaly širokou škálu ilustrativních funkcí. Neposiluje to však důvody odolávat inovacím všude, kde se vyplatí lpět na zavedených principech technických obrazů a užívání prapůvodních médií? 

Nesmyšlené a nemanipulované informace požadujeme pořád – od lékařství a kriminalistiky po mnohé jiné oblasti, včetně zpravodajství všeho druhu, nevyjímaje snímky vojenské. Bohužel… 

A co se týče ryzosti osobních poselství? Umělecké vyjadřování je přirozeně neseno motivací tvůrčích subjektů, zatímco kreace posléze doloží zpracování nasazených motivů. Zdroje vnitřní a vnější přitom nemusejí být v rozporu: podněty i vize se vždy pohybují v rozmezí inspirací niterných a věcných… Jejich prolínání ztěžuje jednoznačné interpretace děl, natož všeobecně platné závěry. 

Neběží nicméně o autorství více než kdy jindy? 

Text: Josef Moucha

Popisky

1 | Hippolyte Bayard, Autoportrét utonulého muže, 1840, Société française de photographie, Paříž
2 | Robert Cornelius, bez názvu (autoportrét), 1839, Library of Congress, Washington, D. C.
3 | Jean-Baptiste Sabatier-Blot, ›Louis-Jacques-Mandé Daguerre‹, 1844, George Eastman Museum, Rochester, N. Y.