Libuše Jarcovjáková – Východiska a volby tématu

1957, Praha

Je mi pět let. Našla jsem několik „sprostých“ karet. Jsou na nich nahaté tety.
Nutně potřebuji vidět, jak vypadají zezadu, ale na kartách jsou jen divné vzorce. Snažím se tu druhou část postavy najít, pořád dokola karty zkoumám. Nemohu uvěřit tomu, že v žádné další vrstvě, které postupně odlupuji, není nic jiného než šedý karton.
Jak to jen udělat, abych se dostala za zrcadlo? Za realitu a popis? Jaké další možnosti způsobů zobrazování a fotografických forem mohu najít?

1961, Praha

Je mi jedenáct let. Celé hodiny stojím u zrcadla, pozoruji se z profilu a snažím se vypadat jako Inka. Mačkám si nos, špulím ústa. Můj profil začíná vypadat hodně indiánsky, pevně věřím, že mi to zůstane navždy.
Jak uchovat, zafixovat obraz z plochy zrcadla? Fenomén zrcadla. Může fotoaparát převzít roli zrcadla? Póza a pózování, hraní rolí, inscenace.

1967, Vrchotovy Janovice

Je mi patnáct. Jsem fotografka. Na mých negativech se objevují první autoportréty. Stojím před zrcadlem, na hlavě jakousi cizokrajnou beranici. Nevím, kdo jsem, nevím, kým budu, co se ze mne stane, vím jen, že život je velmi vážná věc. A vím, že ho potřebuji zkoumat.
Sebereflexe, introspekce, otázky vlastní identity, sebezpyt. Nacházení sebe sama. Je autoportrét ideálním nástrojem k získání odstupu?

1985, Berlín

Je mi třicet tři. Opustila jsem všechno, co jsem znala, odešla jsem od rodiny, od přátel. Jsem v cizí zemi, neumím jazyk, ničemu nerozumím. Zase se celé hodiny dívám do zrcadla. Potřebuji se ujistit, že existuji. Fotografuji své nohy a ruce, svůj obličej. Potřebuji jasné důkazy – jsem tady, žiji, nezmizela jsem.
Může fotografie / fotografování / a umělecká tvorba sama o sobě fungovat léčivě? Jako autoterapeutický proces? Napomáhá léčbě traumat? Může působit terapeuticky i na širší publikum? Dají se tyto poznatky zobecnit? Gaze, female gaze. 

2002, Kho Samui, Thajsko

Je mi padesát. Kráčím tmou tak černou a neznámou, že ztrácím kontakt s realitou. Strašidelné zvuky džungle, neznámá zvířata jsou asi blízko. To, co je kolem mě, je vesmír. Absolutno, nekonečno. „Já“ se rozpustilo. Pokouším se ten pocit nějak zachytit, zpracovat. Nahrávám zvuky a svůj strach.
Jsou hluboké, transcendentální zážitky vizuálně zachytitelné? Jak propojit obraz s dalšími médii, s videem, audiem?

2020, Mauroux, Francie

Je mi šedesát osm. S obtížemi přesouvám své ztěžklé, bolestmi sužované tělo. Po covidové izolaci, kdy přestalo platit tolik daností a kdy hledám smysl dalšího života, plavu v bazénu, uprostřed francouzských polí. Cítím vítr, cítím, že znovu žiji. Vyfotím pár autoportrétů. Jsou mi bytostně nepříjemné.
„Žabák“, nazvu sama sebe. Ty fotografie odmítám, odpuzují mne, nepřijímám se. Je v nich můj zmar, konečnost, neúprosná změna. Myslím na Rembrandtovy autoportréty, kdy se zobrazoval jako starý muž.
Může autoportrét fungovat jako nástroj sebepřijetí? Může být reflexe procesu stárnutí něčím estetickým? Může být na tomto vizuálním sdělení něco edukativního a přínosného pro společnost?

Popisky

1 | Libuše Jarcovjáková, Berlín, 2018
2 | Libuše Jarcovjáková, Praha, 1984
3–5 | Libuše Jarcovjáková, Ze série Mobile Life, 2005