Vášnivé debaty kolem obrazů (videí, zvuků a textů) generovaných umělou inteligencí poukazují na obavy, že námi vytvořené mimolidské entity se jednou osamostatní a vymknou kontrole. Znovu se připomínají známé příběhy o Golemovi či robotech. Zdá se však, že znepokojení se příliš netýká simulakrální umělosti výjevů generovaných AI; vždyť na digitální obrazy, které přinesla digitální revoluce, jsme si už všichni zvykli. Jádro problému spočívá spíše v tom, že stroj už není jen nástrojem, ale stává se aktivním činitelem v tvůrčích procesech. Umění vytvářené AI zpochybňuje naše představy o originalitě, individuálním stylu i samotné kreativitě.

Skandál jako umělecká intervence do systému

JH     Vaše odmítnutí ceny Sony World Photography Award 2023 za dílo PSEUDOMNESIA | The Electrician si získalo značnou pozornost světových médií. Co vás vedlo k vymezení se vůči vstupu obrazů generovaných umělou inteligencí do světa fotografie?

BE     Tím, že jsem cenu po udělení odmítl, jsem chtěl jasně říci: Toto není tradiční pojetí fotografie, jak ho známe, a je třeba ten rozdíl otevřeně a transparentně rozlišovat. Mým cílem nikdy nebylo vyvolat skandál jen kvůli kontroverzi, ale podnítit důležitou debatu o roli umělé inteligence ve fotografii a umění, která měla přijít už dávno. Chtěl jsem vyzkoušet, zda je obor připraven rozlišovat mezi klasickou fotografií a snímky vytvořenými pomocí AI. A upřímně řečeno, nebyl.

JH    Připomíná mi to skandál vyvolaný pařížským uměleckým kolektivem Obvious, který v roce 2018 vydražil v newyorské aukční síni Christie's digitální tisk Portrait of Edmond Belamy vytvořený pomocí algoritmu GAN (Generative Adversarial Network), což rozpoutalo debaty o povaze umění a roli AI v tvůrčích procesech. Nebo klasické digitální dílo Cornelie Solfrank Female Extension z roku 1997, které bylo kritickou reakcí na net artovou soutěž Extension, pořádanou Hamburger Kunsthalle. Tak jako jste si vy dal za cíl upozornit na nová pravidla hry v souvislosti s nástupem obrazů generovaných umělou inteligencí, Solfrank odhalením své intervence na tiskové konferenci muzea upozornila na vyloučení žen z prostředí digitálního umění a zároveň zpochybnila tradiční důraz na individuální autorství.

BE    Můj přístup byl inspirován uvažováním etických hackerů, tedy těch, kteří testují systémy ne proto, aby je zneužili, ale aby odhalili jejich slabiny a tím vyvolali diskusi a zvýšili povědomí o dané problematice. Stejně jako oni upozorňují na zranitelnost digitálních systémů, i já jsem chtěl poukázat na to, jak nepřipravený je svět fotografie na nástup děl generovaných AI.

JH    Skandály ve světě umění byly vždy spojovány s protesty proti zavedeným normám a nejednou přispěly k prosazení a rozvoji nových uměleckých směrů a myšlenek. Považujete umění vytvářené pomocí umělé inteligence za nové umělecké médium?

BE    AI umění nevnímám jako nové médium, ale jako nový nástroj. Jde o nový způsob vytváření už existujících typů souborů. I proto se AI umění vystavuje tradičním způsobem: jako grafika, video, socha, text nebo zvuk. Za médium lze považovat samotné algoritmy, protože to ony představují základní mechanismus, skrze který dochází k tvůrčímu vyjádření. Umělou inteligenci pak lze chápat jako zastřešující rámec nebo nástroj, který k těmto algoritmům umožňuje přístup. To přináší zajímavou otázku: Co máme vlastně na mysli, když v současnosti mluvíme o uměleckém médiu?

JH    Umělou inteligenci vnímám jako další vývojový stupeň konceptu „stroje paměti“ a AI umění jako oblast uměleckého zkoumání paměťových funkcí prostřednictvím AI softwaru – včetně vytěsňování, přepisování, volných asociací, snění, falešných vzpomínek nebo halucinací. Na druhé straně se v (digitálních) humanitních vědách AI zavádí s představou, že pomůže odstranit interpretující subjekt – se všemi jeho názory, preferencemi a předsudky – ve prospěch kritického a objektivního studia historie, pojímané jako nekonečný tok opakujících se motivů a vzorců. Případně jako nástavba lidské mysli, která nám umožňuje překonat omezenou kapacitu lidské paměti díky automatizované analýze kulturního dědictví v rozsahu velkých dat.

AI umění: mezi promptem a vizuální odezvou

JH    Jako intermediální umělec možná vnímáte výrazněji než ostatní, že umění vytvářené umělou inteligencí není novým technickým vyobrazením, ale spíše intermédiem – něčím, co vzniká na pomezí textového podnětu (promptu) a vizuální odezvy AI softwaru. I váš popis díla PSEUDOMNESIA | The Electrician připomíná spíše zadání pro AI než popis toho, co skutečně vidíme na snímku: „záhadný černobílý portrét dvou žen z různých generací, evokující vizuální jazyk rodinných fotografií ze 40. let 20. století“. Jak byste definoval umění tvořené AI neboli „promptografii“?

BE    Promptografie využívá AI systémy jako je Flux nebo MidJourney, kde se hlavním nástrojem tvorby místo fotoaparátu stává textové zadání, tedy prompt. Umělá inteligence interpretuje prompty pomocí algoritmů natrénovaných na rozsáhlých datových souborech a vytváří obraz pixel po pixelu na základě pravděpodobnostních modelů a vzorců. Promptografie je podobná algoritmické malbě nebo kresbě: generuje zcela nové vizuální reality na základě naučených archetypů z tréninkových dat. Objekty a lidé vyobrazení promptografií nikdy neexistovali; jde o matematické konstrukce utvářené pravděpodobností a uměleckým záměrem.

JH    Jako fotograf, který se nyní intenzivně zabývá AI uměním (promptografií), máte přímou zkušenost s oběma médii a můžete porovnat způsob, jakým s nimi pracujete. Jak byste popsal rozdíl v autorství fotografie a obrazu vytvořeného pomocí AI?

BE    Ve fotografii umělec dělá vědomá rozhodnutí ohledně kompozice, světla, načasování a výběru tématu. Fotoaparát je jako nástroj prodlouženou rukou fotografovy vize. V umění generovaném umělou inteligencí umělec poskytuje vstupní data (prompty, datové sady, parametry), ale AI systém vytváří obraz autonomně a často způsobem, který není zcela předvídatelný ani transparentní. Role umělce se zde mění z režiséra na kurátora či spoluautora.

JH    Podle Petera Weibela je to právě vynález fotografie, který v rámci dějin umění odstartoval proces emancipace uměleckých prostředků a tvůrčích postupů. Byl to fotograf, kdo jako první přenechal tvůrčí akt zhotovení obrazu stroji (fotoaparátu), a od té doby se technická vyobrazení vyvíjejí směrem k čím dál větší autonomii na člověku v různých ohledech. Umění vytvářené pomocí AI, tedy další vývojové stadium strojového umění, tak lze chápat jako potomka fotografie. Na rozdíl od fotografie se však AI umění osvobodilo od úlohy zaznamenávat vnější realitu a dává přednost „hlubokému snění“ nebo „halucinování“ obsahu z vlastní strojové nevědomé paměti.  

BE    Umělá inteligence vyrabovala vizuální slovník fotografie – její světlo, kompozici a texturu – a proměnila jej v odosobněný zdroj. Tato estetika, která dříve vycházela z fyzického světa (světlo dopadající na film, okamžik zachycený lidským okem), je dnes pouhým souborem datových bodů, které mohou algoritmy využívat. Styl se v tomto kontextu stává jednorázovou maskou. AI si ji nasazuje, aniž by chápala historii, úsilí nebo kulturní význam, které za ní stojí. Osobní umělecký styl býval identitou. Dnes se ze „stylu“ stává salonní trik a karaoke vizuální kultury: u mikrofonu se vystřídá každý, ale píseň patří někomu jinému. Je to prázdné gesto vyvrácené ze svých kořenů. Mýtus o „jedinečném hlasu“ umělce naráží na nekonečný remix.

JH    Metafora AI jako nástroje „nekonečného remixu“ mě baví. Často o umělé inteligenci přemýšlím jako o prostředku, který urychlil postmoderní tvůrčí strategie, jako jsou remake, remix, postprodukce nebo apropriace. Současné nástroje AI posouvají tuto kombinatorickou, hravou nebo intelektuální hru odkazů a intertextuálních souvislostí na další úroveň „regenerativního remixu“ a „metakreativity“ (Eduardo Navas). Tím, že tento vztah zůstává nepřiznaný a je maskován nekonečným generováním variací téhož, které se tváří jako inovace, se digitalizované sbírky paměťových institucí proměnily v surová data, která jsou odkrývána v brutalistních lavinách digitální hmoty (viz například instalace Refika Anadola).

BE    Chytří umělci a umělkyně budou AI využívat k tomu, v čem je dobrá – k napodobování a mutacím – a pak ji posunou dál, směrem k nápadům, které by stroj sám o sobě nevymyslel. V tomto smyslu styl v éře AI přestává být vlastnictvím a je vyjádřen tím, jak si s ním kdo hraje, jak ho staví na hlavu nebo přeskládává do něčeho smysluplného. To však neznamená, že umělecká práce je pouze o stylu. Je o námětu, který dává do pohybu život, pocity a myšlenky umělce či umělkyně. Právě tady se z psychologického uspořádání tvůrce rodí jedinečný styl. Ano, styl lze okopírovat, ale význam a kontext se kradou mnohem hůř. V dnešní době tak bude umělce odlišovat spíše koncept, kurátorský přístup a odvaha posouvat hranice než charakteristický vizuální styl.

Médium je sdělení

JH    Svou tvorbu popisujete jako zkoumání „nevědomé mysli skrze vizuální poezii, která svádí dohromady vznešené a tísnivé“. Můžete to rozvést?

BE    Citujete popis mé fotografické tvorby za uplynulá desetiletí. Vznešené a tísnivé byly souřadnice, mezi nimiž se pohyboval můj umělecký výzkum. Pro Kanta představovalo vznešené nesmírnost přírody – ledovce, bouře, hvězdnou prázdnotu –, která ohromuje naše smysly a nutí nás konfrontovat se s limity lidského rozumu. Freudovo „unheimlich“, tedy tísnivé, představuje něco dobře známého, co se náhle zdá cizím; potlačené, které se plazí zpátky na světlo.

JH    Čí „nevědomá mysl“ to je, člověka, či stroje?

BE    Ten popis se vztahoval k mému nevědomí. A k oné nadčasové a hluboce zakořeněné struktuře, skrze kterou vnímáme svět, kterou C. G. Jung nazval kolektivním nevědomím. Umělá inteligence je rovněž kolektivním nevědomím; její rozsáhlá tréninková data jsou zrcadlem lidstva. Tato paralela vysvětluje, proč přijímám AI jako nástroj: moje umělecké zaměření zůstává stejné (nevědomí), ale nyní mohu pracovat s něčím, co ho zároveň ztělesňuje. Latentní prostor AI je halucinační prázdnota, ve které stroj hromadí vzorce z miliard obrazů, aniž by kterémukoli skutečně rozuměl. Je to nevědomí bez psýché – statistický přízrak.

JH    Považujete atributy „vznešené“ a „tísnivé“, kterými popisujete svou tvorbu, za obecně platné i pro umění vytvářené umělou inteligencí?

BE    Nemyslím si, že by většina AI děl byla vznešená nebo tísnivá. Myslím, že většina je kýčovitá, tedy nevkusná kvůli vnímanému nedostatku originality, hloubky nebo umělecké integrity.

JH    Obávám se, že máte pravdu. A jak se tyto atributy projevují ve vaší tvorbě?

BE    Projevují se jako určitý spouštěč. Spousta lidí mi říká, že nemohou dostat některé moje dílo z hlavy, že se jim někdy vrací ve snech. Co víc můžete od uměleckého díla chtít?

JH    Váš projekt PSEUDOMNESIA | The Electrician napodobuje vizuální jazyk 40. let a navozuje falešné vzpomínky na minulost. Tématem vytváření fiktivní historie nebo spekulativního přístupu k minulosti se zabývá i rakouská umělkyně Claudia Larcher. V roce 2024 získala ocenění na festivalu Ars Electronica za své dílo AI and the Art of Historical Reinterpretation – Filling Gender Bias Gaps (AI a umění historické reinterpretace – zaplňování mezer v genderové předpojatosti), zabývající se genderovou nevyvážeností v historii. Na základě tohoto příkladu bych se chtěla zeptat: Změní AI náš vztah k minulosti a to, jakým způsobem píšeme dějiny?

BE    Minulost jsme vždycky mytizovali, ale AI tento impuls využívá jako zbraň. Nejenže reinterpretuje historii, ale generuje i syntetické důkazy: deepfaky mrtvých vůdců, fotorealistické podvrhy událostí, které se nikdy nestaly, archivní styly napodobené tak dokonale, že stírají hranici mezi skutečností a fikcí. Z minulosti se stává prompt, ohebná fikce. To není pokrok. Je to krize paměti. Fotografie kdysi slibovala objektivitu – „toto se událo“ (jak říkal Barthes) –, ale AI toto indexové vlákno zpřetrhává. Budoucí generace nezdědí společnou minulost, ale soupeřící halucinace. Dějiny se stanou bojištěm věrohodnosti, kde pravdu určuje estetická soudržnost, nikoli důkazy. Nebezpečí nespočívá v tom, že přijdeme o minulost. Spočívá v tom, že nám přestane záležet na tom, jestli vůbec někdy existovala.

Nahlédnutí do umělcova ateliéru

JH    Bavili jsem se o vašem upřednostňovaném označování AI umění jako promptografie, tedy nové formy intermediální tvorby (grafické partitury nebo vizuální poezie). To mě přivádí k vašemu studiu na Akademii výtvarných umění v Praze. Kromě toho jste studoval filozofii a německý jazyk na Univerzitě v Kolíně nad Rýnem, vizuální umění na Kunsthochschule v Mohuči a výtvarné umění na Sarojini Naidu School of Arts & Communication v Hajdarábádu v Indii. Jak tyto instituce ovlivnily vaše umělecké strategie a vnímání umění?

BE    V Praze jsem byl hostujícím studentem v ateliéru konceptuálního umění Milana Knížáka a v ateliéru intermediálních studií Miloše Šejna. Oba mi pomohli rozmělnit umělecké žánry. Zatímco Šejn byl mírný a přemýšlivý člověk, Knížák si liboval v roli tyrana, který uráží své studentstvo; ti silnější pak jednali ze vzdoru – a ti slabší se hroutili. V jeho ateliéru jsem se hodně naučil o tom, jak by se učit nemělo.

V Německu byl mým profesorem český emigrant Vladimír Špaček, fotograf a historik umění. Od něj jsem se naučil hluboké úctě k české fotografii, i proto většina lidí nevnímá mou fotografickou tvorbu jako „německou“. Také mě naučil zpochybňovat jakoukoli uměleckou praxi otázkou: „Proč je to takhle? Jaký je hlubší důvod?“ Indie byla divoký zážitek. V 90. letech to bylo jako jiná planeta. Trvalo mi 25 let si uvědomit, že fotografická estetika mé série básní odpovídá indické noci: spousta černé a pár intenzivně zářivých barev.

JH    Jak byste jako umělec popsal médium, se kterým pracujete, a svou práci obecně? Jaké je hlavní téma nebo poselství, které se snažíte prostřednictvím své praxe předat?

BE    Moje umění není o odpovědích – je o zneklidňujících otázkách. Mým médiem je pochybnost. Jsem badatelem nevědomí: nejen lidské psýché, ale i strojového latentního prostoru, toho statistického očistce, v němž se AI snaží porozumět našemu kolektivnímu vizuálnímu balastu. Ale nazývat se „AI umělcem“ by byla past. Ano, jsem umělec pracující s umělou inteligencí, ale jen proto, abych její vnitřní rozpory zrcadlil zpět diváctvu. Mou rolí je ukázat, čím AI ve skutečnosti je: „hauntologií“. 

Derrida tento pojem vytvořil, aby popsal přítomnost pronásledovanou ztracenými budoucnostmi, já ho však chápu jako estetiku algoritmické nostalgie. Umění generované umělou inteligencí je hauntologií nasáklé. Je to hřbitov stylů, přežvýkané kulturní fragmenty zbavené kontextu. Stroj neinovuje, ale provádí duchařské seance. Každý „originální“ výstup je koláž práce mrtvých umělců a umělkyň, zaniklých okamžiků a opuštěných vizí budoucnosti. Stroj si nedokáže představit zítřek, je uvězněn ve včerejších datech a obléká mrtvoly do digitálního pozlátka. To je hauntologie: ten děsivý pocit, že jsme uvízli ve smyčce a přehráváme si vizuální gramatiku 20. století jako zaseklou desku.

JH    V éře široce diskutované závislosti na dopaminu vyvolané koloběhem obrazů na sociálních sítích si lze představit budoucnost umění jako spojení halucinačních obrazů generovaných AI a omamných účinků těchto platforem. Umění se může stát tělesným, meditativním či extatickým a transformačním zážitkem, kde je smysl pro realitu nahrazen „konsensuální halucinací“ (Gibson). Jak si představujete vývoj umění v časech umělé inteligence?

BE    Vývoj umění v době umělé inteligence vnímám jako paradox: je to zároveň osvobození i výzva. Získáváme nové výrazové nástroje, ale zároveň riskujeme, že ztratíme hloubku a význam ve prospěch statistického průměru generovaného AI. Úkolem umělců a umělkyň – a celé společnosti – je používat tyto nástroje uvědoměle a vytvářet díla, která stále oslovují lidskou zkušenost a proměňují nás nejen na povrchu, ale i na tělesné a duševní úrovni. V budoucnu se umění bude určitě čím dál tím víc stávat prožitkem. Ale nahradí skutečně „smysl pro realitu […] ‚konsensuální halucinací‘“? Ne. Protože to už udělaly sociální sítě. Říkáme tomu informační bubliny. Úkolem umění je tyto bubliny prorážet a dávat podněty k novému vnímání, myšlení a cítění.

POPISKY

1 | Boris Eldagsen, PSEUDO PORTRAIT, Jana Horáková x Boris Eldagsen, Mirror, promptografie, 2025, s laskavým svolením autora
2 | Boris Eldagsen, PSEUDOMNESIA, The Electrician, promptografie, 2022, s laskavým svolením Photo Edition Berlin
3 | Boris Eldagsen, BLIND SEARCHING FOR A MIRROR, Me Me Me, promptografie, 2024, s laskavým svolením autora
4 | Boris Eldagsen, INTROSPECTIONS, Purgatory Rave Pt.2, promptography, 2024
5 | Boris Eldagsen, PSEUDOMNESIA IV, The Nanny, promptography, 2023, s laskavým svolením autora
6 | Boris Eldagsen, PROFESSIONAL DEVELOPMENT, Exclusive Access, promptografie, 2024, s laskavým svolením autora
7 | Boris Eldagsen & Tanvir Taolad, TRAUMA PORN Pt.2 | Ants, promptografie, 2023, s laskavým svolením autora