Foto Arsenal Wien

9. 3. 2026

FOTO ARSENAL WIEN 2025 © Michael Seirer Photography
FOTO ARSENAL WIEN 2025 © Michael Seirer Photography

Foto Arsenal Wien (FAW) je nové rakouské centrum pro fotografii a obrazová média, otevřené v březnu 2025. Instituce vznikla jako specializovaná platforma pro současnou tvorbu v jejím rozšířeném poli. Profiluje se jako oborově zaměřený institucionální prostor, který nabízí historicky podložené perspektivy i široký mezinárodní rozhled s nezbytným důrazem na vzdělávání a inkluzi.

Prostřednictvím svých výstav a veřejných programů si centrum rychle vybudovalo jasnou roli v bohatém vídeňském kulturním prostředí. Jeho působnost rozšiřují ambiciózní společné projekty, jako je festival FOTO WIEN (bienále pořádané FAW od roku 2023) nebo festival Vienna Digital Cultures, věnovaný zkoumání digitální obrazové kultury, na němž spolupracuje s Kunsthalle Wien.

Foto Arsenal Wien se nachází těsně za hranicemi vnitřního obvodu Vídně, a jak napovídá i jeho název, sídlí v části historického komplexu Arsenal v sousedství Vojenského historického muzea. Je zasazeno do zeleného a nečekaně klidného prostředí, které vybízí k cílené návštěvě a soustředěnému vnímání přibližně 1 000 m² výstavních ploch. Centrum bylo koncipováno jako klíčová platforma pro výstavy, výzkum a odborný diskurz, která nahlíží na fotografii nikoliv jako na vedlejší médium, ale jako na kritickou a autonomní oblast současného umění.

V čele instituce stojí německý teoretik kultury a kurátor Felix Hoffmann. Před nástupem do FAW působil v letech 2005–2022 jako programový ředitel a hlavní kurátor berlínského centra C/O Berlin, kde zásadním způsobem utvářel výstavní dramaturgii, veřejné programy i institucionální strategii. Během svého působení v C/O kurátoroval řadu významných mezinárodních samostatných výstav, mimo jiné projekty věnované Nan Goldin, Robertu Mapplethorpovi, Peteru Lindberghovi či Gordonu Parksovi. Právě tyto zkušenosti nyní přenáší do vídeňského kulturního prostředí s ambiciózní vizí posílit pozici fotografie. Hoffmann zde zastává roli uměleckého ředitele, přičemž jako vedoucí kurátorky s ním spolupracují Mona Schubert a Marit Lena Herrmann.

Jedním z hlavních chystaných projektů je retrospektiva japonského fotografa Daidó Morijamy. Výstava představí více než 200 děl, 250 reprodukcí publikací, vzácné knihy i audiovizuální projekce, čímž nabídne nebývalý vhled do umělcova života a díla. Expozice, kterou pořádá Instituto Moreira Salles (Brazílie) ve spolupráci s Nadací Daidó Morijamy (Japonsko) a jejímž kurátorem je Thyago Nogueira (IMS) společně s Marit Lenou Herrmann (Foto Arsenal Wien), zasazuje Morijamovu tvorbu do dialogu se současnými tématy mediální manipulace, státního dohledu a fetišizace obrazu – tato výstava by rozhodně měla stát za návštěvu.

Text | Peter Watkins

Peter Watkins

Peter Watkins je umělec a pedagog, jehož práce vychází z fotografie a zkoumá témata ztráty, traumatu a historie prostřednictvím archivních a materiálních postupů. Jeho projekty byly vystaveny na mezinárodní úrovni, včetně výstavy The Unforgetting a Unearthing (Lidice). Je zakladatelem Postcards for Palestine, přednáší na FAMU a Prague City University a jeho díla jsou zastoupena ve významných sbírkách, například V&A a Museum Winterthur.

#50 Autenticita

Rozšíření generativních modelů umělé inteligence, zdokonalování deepfake technologií, pokročilá obrazová syntéza, ale i filtrování skutečnosti skrze augmentovanou a virtuální realitu mění dřívější nároky na původ, „pravdivost“ (Hito Steyerl, Jean Baudrillard) a hodnoty obrazového sdělení. Naznačená problematika se netýká však pouze manipulace, ale také hlubšího posunu samotného rámce, v němž autenticitu rozpoznáváme a především vnímáme. Kontinuální pobyt na pomezí fyzického a virtuálního rozhraní mění i naši vizuální citlivost, kdy se adaptujeme na syntetické obrazy (Lev Manovich, Katerine Hayles), třídíme naše schopnosti při rozeznávání jejich původu (Peter Weibel) a zároveň po něm stále méně potřebujeme pátrat. Umělé dokážeme číst jako emocionálně platné. Zabydlujeme se v hybridních krajinách a situacích (Joanna Zylinska, Jussi Parikka). Téma sleduje posun v estetice, technických možnostech a etice produkce obrazu na pomezí rozhraní, ale také proměny diváckých potřeb, nároků a citlivosti vůči hybridnímu obrazu na individuální úrovni a jejich vliv na potřebu ukotvení identity v rychle se měnícím světě. Zkoumá autenticitu nikoli jako statickou hodnotu, ale jako pohyblivý vztah mezi autorem, technologií, publikem a světem, který se už dávno nevyskytuje jen „před objektivem“. Zaměření čísla zároveň otevírá otázky etiky technologického pokroku, které souvisí s celospolečenským diskursem environmentálních dopadů, koloniálního dědictví, marginalizace minorit a dalších současných témat, a hledá nové metodologie umožňující chápat autenticitu obrazu v širších společenských souvislostech.