Amak Mahmoodian – Exil a návrat
#4 min Amak Mahmoodian , Peter Watkins
4. 5. 2026

V podmínkách sociálního a politického exilu, kdy se zpřísňují hranice a právo na návrat zůstává v nedohlednu, lze sen vnímat jako vědomý akt odporu. Důraz, který Amak Mahmoodian klade na svět snů jako prostor sociálního a politického vzdoru, může mít kořeny v hluboce zakořeněném významu poezie v íránské společnosti. Perská poezie po staletí sloužila jako ústřední jazyk občanského života, skrze nějž se vyjadřuje politické vědomí, kulturní paměť a osobní pocit sounáležitosti i touhy.
Fotografie ze série One Hundred and Twenty Minutes nejsou přímou dokumentací exilu; místo toho přenášejí vnitřní krajiny snění do obrazové podoby. Její přístup se pohybuje na pomezí osobního a kolektivního, psychologického a politického a naznačuje, že sny mohou být jediným místem, kam moc hranic nepronikne. Její dílo je něžné, ženské a zároveň výrazně silné, hedvábně éterické a pohlcující; na diváka působí jako poezie.
Mahmoodian, která se sama vyrovnává s odchodem z rodného Íránu do exilu, spolupracovala s šestnácti lidmi, kteří byli rovněž vyhnáni ze svých domovů a nyní žijí ve Velké Británii. Na základě této spolupráce vytvořila sérii černobílých fotografií a do instalace zahrnula poezii, kresbu, skici a video.
Vztah Amak Mahmoodian s matkou je od jejího odchodu ze Šírázu zprostředkován především přes podsvícené obrazovky a poezii, kterou matka často své dceři píše. Právě uznání této bolestné absence je pro Mahmoodian zdrojem tvůrčího vzdoru, kolem něhož se tiše točí celé její dílo. Palestinský básník Mahmúd Darwíš rovněž zdůrazňoval sílu snění jako prostředku k uchování naděje – k odmítnutí kapitulace a k překročení neupřímností světa utvářeného nespravedlností a útlakem. Snění se stává strážcem paměti, jejím oživováním a systémem, který ji udržuje při životě. Ve své básni Voják sní o bílých liliích píše:
Sní o bílých liliích, olivové větvi, o jejích prsou ve večerním květu.
Sní o ptáku, říká mi, o květech citronovníku.
O svém snu nepřemýšlí intelektuálně. Chápe věci tak, jak je cítí a jak mu voní.
Domov pro něj, říká mi, je vypít kávu od matky a vrátit se za soumraku.
V době, kdy jak v Íránu, tak na celém Blízkém východě pokračuje utrpení – kdy se války vedou ve jménu osvobození, a přitom za sebou zanechávají jen spoušť a zmar – se stává pocit touhy, snění i naděje na návrat o to naléhavějším. I když se návrat může uskutečnit pouze v představách, sen zůstává křehkým, ale nezbytným prostorem, v němž může přežít paměť a naděje na možné.
Amak Mahmoodian aktuálně vystavuje v The Photographer’s Gallery v Londýně, kde je nominována na prestižní Deutsche Börse Photography Prize 2026.
Text | Peter Watkins
Všechny fotografie | Amak Mahmoodian, One Hundred and Twenty Minutes, 2019-2024











