1985–1995: Antidekáda, diskomunismus a tunelování paměti

Ač je pojem „současné dějiny“ sám o sobě vlastně protimluvem, označuje povětšinou období dějin, kterých jsme my sami byli účastni, které se nás stále bezprostředně týkají a přímo ovlivňují i naši současnost. Období pádu berlínské zdi a následných událostí vedoucích k rozpadu komunistického bloku je dodnes objektem dohadů a zpětných interpretací, které však často postrádají širší kontext. Takový kontext má přitom řadu paralelních dimenzí: historickou, geopolitickou, sociální, mediální i pro každého (pokud mluvíme o „dějinách současnosti“) také tu jeho osobní, rodinnou či lokální.

Ze samotné interpretace polarity mezi komunistickou totalitou a nově nastolenou demokracií se v poslední dekádě stalo politikum rozdělující společnost na těžko smiřitelné tábory. Jeden tábor je zastáncem tlusté čáry za minulostí a takřka kriminalizace starých pořádků, ten druhý naopak relativizuje škodlivost komunismu a stranické diktatury, případně ji jen prostě ignoruje s poukazem na některá údajná pozitiva této doby.

Přitom i v odborných kruzích historiků se debata okolo totality v posledním desetiletí začíná vymaňovat z „bipolárního“ konceptu souboje dobra a zla, který byl formován etikou disentu jako vítězné strany, a který přitom znemožňoval hlubší analýzu totality jako systému vzájemně se vyvažujících sil a pohybů. Mladší generace českých historiků (např. Michal Pullmann) přitom pracuje s koncepty totality jako speciálního sociálního i kulturního konsensu, který mohl většinově existovat jen do doby, kdy se společnost v rámci Gorbačovových snah o inovaci socialismu začala ptát, co vlastně socialismus je a co si od něj lidé skutečně slibují. Uvolnění poměrů, které postupně přicházelo od poloviny 80. let, přinášelo i stále sílící projevy odporu či snahy o liberalizaci ustálených kádrových pořádků, stejně jako rostoucí tendence k zpochybňování, kritice či přímo zesměšňování samotného režimu, často skrze zcela oficiální kanály.

Právě proto jsme se rozhodli zaměřit na širší období let 1985–1995, abychom skrze tuto záměrně nelogicky definovanou „antidekádu“ dokázali šířeji a detailněji ukázat předehry, příčiny a následky toho, co se na konci roku 1989 skutečně stalo. Během této „antidekády“ ostatně prošla radikální změnou i média a jejich způsoby distribuce: od gramodesek jsme se přes kazety dostali až k CD diskům, direktivní televize částečně ustoupila demokratickému médiu videa, počítače se dostávají k běžným uživatelům a v roce 1992 bylo Československo připojeno k internetu. Od černobílé analogové fotografie (která se v 80. letech ještě vyvolávala doma v koupelnách) se dostáváme přes automatizované fotolaby až k počátkům nástupu fotografie digitální. Celý proces ústupu fotografie z pozice hlavního zpravodajského média emblematicky završilo výročí 150 let fotografie, doprovázené bohatým výstavním programem.

Období druhé poloviny 80. let, které lze pracovně nazvat jako „diskomunismus“, se projevuje sílícím vlivem západní popkultury a tržní ekonomiky. Pokud byla v 70. letech západní Evropa oficiálně nepřítelem a neoficiálně vzdáleným rájem kdesi za zdí, koncem 80. let už i režim otevřeně přiznával snahu Západ dohnat a v lecčem se mu i přiblížit. Komunistický režim, který se v průběhu normalizace při stále slabší ideologické podpoře zdola snažil podporovat konzumerismus a utlumit jím politické tlaky, se tak sám zahnal do pasti, když se západní konzum stal předobrazem socialistického úspěchu. Ideologie vyprchala a ekonomika nedostačovala. Československý socialismus konce 80. let tak postupně přejímá vnější znaky západní popkultury a konzumu a cokoliv „západního“ je mezi lidmi automaticky nekriticky adorováno. Revoluční heslo „Zpátky do Evropy“ bylo pak logickým pokračováním onoho stále sílícího schizmatu Západ/Východ.

V České republice existovala (z až dětsky naivního pohledu) v 80. letech „socialistická utopie“, která až na vyhrocené politické a profesní (případně turistické) limity umožňovala jednotlivcům v podstatě poměrně nerušený život, fungující nezávisle a odtažitě od jakékoliv dějinné logiky. „Konec dějin“, jak jej popisuje Francis Fukuyama, se dostavil v absurdní marxistické variantě. Ostatně rozpor mezi každodenní individuální pamětí a heroizující koncepcí „velkých dějin“ řeší česká společnost dodnes. Tato absurdita „bezdějinnosti“ většiny naší poválečné historie nutně vzbuzuje frustraci podobnou té, kterou zažívají propuštění vězni či rukojmí.

90. léta přinesla nejen politickou a kulturní svobodu, ale i absenci pevných pravidel, která dovolovala věci dnes již nemožné, od kriminality přes utopické (a často zmatené) kulturní a sociální vize. Oživení rasistických a nacionalistických nálad také vedlo k rozpadu Československa na dva samostatné státy, které se nicméně s odstupem ukázalo jako přínosné pro obě strany.

Během oné „antidekády“ jsme vlastně ve zrychleném čase zažili cosi jako rychlý průjezd tunelem z jedné éry do druhé. A ono proslulé „tunelování“, které je ekonomickým symptomem 90. let a také jedním z mála světových termínů českého původu, probíhá i na rovině národní paměti, kdy je otázka etiky režimu a osobní viny zatlačena konzumerismem a tržní efektivitou. Naše paměť je tak tunelována dodnes. Právě dnes s odstupem dochází k stále silnější extremizaci pohledů na totalitní minulost: na jedné straně je zjednodušována jako čisté zlo, na straně druhé je naopak tato minulost relativizována či zcela ignorována. Přitom pochopit správně proporce a pravidla sociálního konsensu, který se postupně proměňoval z jednoho režimu do druhého, je vlastně dodnes i  podmínkou vyrovnání se s vlastní historií, se základy současné demokracie a pochopení jejích úskalí a slabin. 

I v rámci všech politicko-sociálních změn jsme my i naši blízcí v oné „antidekádě“ prožili spoustu formativních momentů, které ukazují, že politika a štěstí spolu souvisí vlastně celkem okrajově. Totalitu totiž nelze nikdy plně nahlížet (přeneseně i doslova) jen zvenku. Tato existence mnohočetných paralelních dějin a jejich veřejných a soukromých rovin je jedním ze základních úhlů chápání archeologie současnosti. 

Ona „antidekáda“ konce komunismu a počátku kapitalismu je dodnes povětšinou netknutá půda, jejíž kánon je přitom všude kolem nás, ale nebyl zatím plně vysloven. Můžeme v rámci velkých „současných dějin“ uvažovat i o subjektivitě jejího vnímání, rodině a národě, o sebeurčení, které si sami pomalu a jemně korigujeme, často sebeomluvně. Ale především je nutné uvažovat o (postupně ztrácené) euforii, o změnách, o dějinách v pohybu.

Text | Pavel Vančát

POPISKY

1 | Karel Cudlín, Praha, 1989
2 | Katalog výstavy 150 let fotografie, Praha, 1989
3 | Záběr z filmu ING,1985, režie Tomáš Vorel