Učit nové světy/nová slova

Jazyk, stejně jako touha, narušuje a odmítá být ovládán nebo držen v mezích. Promlouvá sám od sebe proti naší vůli, slovy i v podobě myšlenek, které se vměšují nebo dokonce vkrádají do těch nejsoukromějších míst mysli a těla. Bylo to v mém prvním ročníku na vysoké škole, když jsem četla báseň od Adrienne Rich „The Burning of Paper Instead of Children (Pálení papíru místo dětí)“. Tato báseň, která se vyjadřuje proti nadvládě, rasismu a třídnímu útlaku, chce názorně ukázat, že zastavení politické perzekuce a utrpení živých bytostí je mnohem podstatnějším tématem je než cenzura a pálení knih. Jeden verš z této básně mě zasáhl a otřásl mnou hluboko uvnitř: „Tohle je jazyk utlačovatele – a přesto jej potřebuji, abychom spolu mohli mluvit.“ Nikdy jsem ten verš nezapomněla. Nejspíš bych ho ani nedokázala zapomenout, i kdybych se ho ze své paměti pokusila vymazat. Slova se vnucují, prorůstají svými kořeny do naší paměti proti naší vůli. Slova této básně si začala v mé paměti žít vlastním životem, který jsem nedokázala ukončit ani změnit.

Když teď přemýšlím o jazyce, tato slova tam stále někde mám, jako kdyby celou tu dobu čekala, připravená mě vyzvat nebo mi pomoci. Vnímám, jak si je tiše přeříkávám znovu a znovu, tak intenzivně jako náboženskou píseň. Zneklidňují mě, otřásají mnou do stavu bdělosti, dokud nevidím souvislost mezi jazykem a ovládáním. Zpočátku se bráním konceptu „jazyka utlačovatele,“ z pocitu, že takový konstrukt by nás mohl zbavit moci – nás, kteří se akorát učí mluvit, kteří se právě učí osvojit si jazyk jako prostor, kde se my sami stáváme subjekty. „Tohle je jazyk utlačovatele – a přesto jej potřebuji, abychom spolu mohli mluvit.“ Slova Adrienne Rich. Tehdy, když jsem je četla poprvé, i dnes, mě nutí přemýšlet o standardní angličtině, jak jsme se učili mluvit proti černošské mluvě¹ a proti přetrhané, lámané řeči vyvlastněných a vyhnaných lidí. Standardní angličtina není řečí exilu. Je to jazyk dobývání a ovládání; ve Spojených státech to je maska, která zakrývá ztrátu tolika jazyků, tolika zvuků rozmanitých původních komunit, které už nikdy neuslyšíme – řeč Gullah, jidiš, a několik dalších, které upadly v zapomnění.

Když uvažuji nad slovy Adrienne Rich, vím, že mě nezraňuje anglický jazyk jako takový – ale to, jak ho používají utlačovatelé. Jak jej utvářejí do území, které ohraničuje a určuje. Jak z něj dělají zbraň, která umí zostudit, ponížit, kolonizovat. Gloria Anzaldúa na tuto bolest upozorňuje ve své knize Borderlands/La Frontera (Hranice), ve které píše: „Tak jestli mi chceš opravdu ublížit, mluv špatně o mém jazyce.“ Nemáme téměř žádné znalosti o tom, jak vykořenění, zotročení nebo svobodní Afričané, kteří přišli nebo byli přivezeni do Spojených států proti své vůli, vnímali ztrátu vlastního jazyka a jaké to pro ně bylo učit se anglicky. Pouze jako žena jsem začala přemýšlet o těchto lidech ve vztahu k jazyku, o jejich traumatu, když museli sledovat ztrátu své řeči pod kolonizující evropskou kulturou, která nedovolovala zaznít žádným hlasům považovaným za cizí, prohlášeným za nezákonné, za řeč odpadlíků.

Když si uvědomím, jak dlouho trvalo bělošským Američanům uznat různé jazyky původních obyvatel Ameriky – přijmout, že řeč, kterou jejich předkové kolonizátoři označovali za pouhé nesrozumitelné zvuky a hatmatilku, byla ve skutečnosti plnohodnotným jazykem – nejspíš už navždy bude ve standardní angličtině znít ozvěna masakru a dobývání. Mám na mysli žal vykořeněných Afričanů „bez domova“, donucených obývat svět, kde vídali lidi podobné jím samotným, kteří žili ve stejné kůži, ve stejných podmínkách, ale nesdíleli žádný společný jazyk, aby spolu mohli mluvit – potřebovali „jazyk utlačovatele.“ „Tohle je jazyk utlačovatele – a přesto jej potřebuji, abychom spolu mohli mluvit.“ Když si představím, jaký pocit hrůzy zažívali Afričané na palubách otrokářských lodí, na dražebních blocích, v neznámé architektuře plantáží, dochází mi, že jejich děs nespočíval jen ve strachu z trestu, ale pocházel také z obav z jazyka, kterému nerozuměli. Samotný zvuk angličtiny musel být děsivý. Přemýšlím o lidech z Afriky, jak se potkávali v prostředí daleko od rozličných kultur a jazyků, podle kterých se dříve rozpoznávali, a teď donuceni okolnostmi hledali způsob, jak se spolu dorozumívat v „novém světě“, kde je nespojoval žádný jazyk, ale černý nebo tmavý odstín kůže. Jak je možné uchovávat památku, vzpomínat na tuto hrůzu? Jak popsat zkušenost Afričanů, jejichž nejhlubší vazby byly po generace utvářeny v místě původu jejich sdíleného jazyka, a kteří byli náhle přemístěni do světa, kde jejich mateřský jazyk nic neznamenal?