Andrej Pešta: Baro frajeris – Velký frajer

19. 1. 2026

Andrej Pešta na dvoře svého (dalšího) domu, v pozadí jeho umělecké výtvory z kovového šrotu. 80. léta, Podbřežice.

Pojem baro frajeris zní jako přátelské mrknutí, ale zároveň nese silné poselství. V romském kontextu jde o výraz respektu – pro někoho, kdo má styl, sebevědomí, postavení. A právě takový byl Andrej Pešta.

Pešta si dokázal postavit saunu, udírnu či zahradní altán. Vlastnil auto, rybařil, jezdil na výlety. Žil život, který mnoha Romům v době socialismu připadal jako nedosažitelný sen – a většinové společnosti jako nepředstavitelná anomálie. Jedinečnost tohoto autora spočívá v jeho až obsesivní potřebě zaznamenávat sebe sama v nekonečném procesu sebepozorování a zrcadlení. Nejde však jen o autoportréty v běžném slova smyslu, ale o systematické zkoumání vlastní identity skrze obraz, znovu a znovu, v různých polohách, kontextech, náladách. Jako by se Pešta prostřednictvím fotografie snažil pochopit, uchopit nebo možná dokonce vytvořit sám sebe.

Andrej Pešta byl mimořádně mnohovrstevnatou osobností – člověkem, který balancoval mezi společenským aktivismem, výtvarnou tvorbou a literární invencí. Během svého života věnoval různým formám tvorby – psal, maloval, koval, dokumentoval. Jeho fotografická tvorba však po dlouhá léta zůstávala ve stínu ostatních aktivit. Ačkoli patřil ke členům kulturně-společenské organizace Svaz Cikánů-Romů, kde působil jako redaktor periodika Románo ľil, vedoucí folklorního souboru Jagóri i aktivní účastník jazykových diskusí o standardizaci romštiny, jeho fotografický archiv se dostal do povědomí teprve ve 21. století – z jeho vlastní iniciativy.

Zaměstnanci muzea romské kultury v Brně se o existenci stovek negativů dozvěděli přímo od Pešty, který je předal s poznámkou, že jde o redakční archiv Románo ľil. Jejich zpracování však trvalo téměř patnáct let. V roce 2017, osm let po Peštově smrti, muzeum vydalo publikaci s názvem Andrej Pešta O Fotki obsahující výběr z téměř stovky fotografií. V prostředí, kde byli romští autoři často chápáni spíše jako objekty než jako aktivní tvůrci pohledu, představuje knižní zhodnocení Peštovy práce významný průlom. V českém (a slovenském) kontextu dosud chybí publikace, která by se věnovala fotografickému dílu romského autora čistě z estetického hlediska. Peštova kniha sice vznikla v rámci muzejní, historicko-etnografické linie, ale i v této podobě je jedinečná – nejen tím, co ukazuje, ale především tím, čí hlas v ní zaznívá.

Pešta nebyl technicky dokonalý fotograf – a právě v tom spočívá síla jeho díla. Nesnažil se o formální estetiku, ale o zachycení skutečnosti, kterou žil. Na jeho fotografiích vidíme muže, který není redukován pouze na příslušnost k etniku, ale který má zájmy, identitu, důstojnost. Vidíme rybáře, otce, mechanika, turistu – muže se smyslem pro vážnost i humor, který si uvědomoval význam vlastní existence a chtěl ji zaznamenat.

Jeho fotografická tvorba tak vytváří jedinečný vizuální archiv života Romů během socialismu – období, které bývalo často reprezentováno výhradně z pozice většiny. Pešta zaznamenával každodennost: oslavy, rodinu, chvíle odpočinku, ale i běžné momenty, které by jinak zůstaly nezdokumentované. Výsledkem není jen soubor snímků, ale komplexní vizuální paměť jedné komunity, která tehdy byla ve veřejném prostoru zobrazována převážně stereotypně. To, že jsou Peštovy fotografie dnes vystavovány v etablovaném uměleckém prostoru – a nikoli výhradně v institucích zaměřených na menšinové kultury – svědčí o posunu ve společenském vědomí. Ukazuje se, že tyto obrazy už nejsou jen „etnografickým materiálem“, ale plnohodnotnou součástí vizuální kultury a umělecké historie.

V době, kdy byli Romové většinou zobrazováni buď romantizujícím, nebo stigmatizujícím způsobem, byly Peštovy snímky něčím téměř přelomovým. Zaznamenat Roma jako subjekt se zálibami, s hrdostí, s každodenností – to bylo tehdy radikální gesto. A možná jím zůstává dodnes.

Text | Emília Rigová

POPISKY

1 | Andrej Pešta na dvoře svého (dalšího) domu, v pozadí jeho umělecké výtvory z kovového šrotu. 80. léta, Podbřežice.
Reprodukce – digitální tisk na papír
2 | Andrej Pešta při štěpení stromků na zahradě u chaty v Brně-Obřanech. 70. léta 20. století.
Reprodukce – digitální tisk na papír
3 | Andrej Pešta s manželkou a vnučkou na terase chaty v Brně-Obřanech, 70. léta 20. století.
Reprodukce – digitální tisk na papír
4 | Andrej Pešta u břízy se skloněnou hlavou, letní období. Místo a rok pořízení nejsou blíže určeny.
Reprodukce – digitální tisk na papír
5 | Andrej Pešta u bazénu, který si sám postavil u chaty v Brně-Obřanech. 70. léta 20. století.
Reprodukce – digitální tisk na papír
Ze sbírky Muzea romské kultury, státní příspěvkové organizace.

Emília Rigová

(*1980, Trnava) je vizuální umělkyně a vědecko-výzkumná pracovnice na Akademii umění v Banské Bystrici. Její díla odrážejí její osobní identitu ženy, Romky, feministky, intelektuálky a aktivistky. Často se zabývají dějinami, kolektivní pamětí a zejména archeologií romské kultury. V roce 2018 se stala laureátkou Ceny Oskára Čepana.

Andrej Pešta

se narodil se italskému otci a maltské matce, ale svůj skutečný domov našel mezi Romy na Podkarpatské Rusi. Osiřel v dětství, unášen dějinami i okolnostmi se už jako teenager ocitl východně od slovenských hranic – v zemi, kde se naučil romsky a kde začal chápat, že identita může být něčím hluboce vnitřním, nikoliv nutně dědičným.Za mlada bojoval jako tankista v československé armádě, později jako partyzán v Itálii. Po válce zůstává věrný ideálům rovnosti a vrací se do Československa. Pracuje jako dělník, vedoucí dílen, posléze jako poslanec městského národního výboru. Ale vedle toho všeho zaznamenává život Romů objektivem svého fotoaparátu.Nejdůležitější roky svého života prožil ve Spišské Nové Vsi. Zde si vzal za manželku olašskou Romku, hluboce zakořenil v komunitě a stal se jejím svědkem i kronikářem. Jeho fotografie nevznikaly z dálky ani z nadhledu – vznikaly ze středu. Zevnitř rodin, kuchyní, dvorů, svátků, běžných dnů. Ukazují Romy jako lidi, kteří žijí, milují, tvoří, pracují a sní.Pešta nebyl jen dokumentaristou. Byl pamětí. A jeho dílo je důkazem, že i ten nejtišší hlas může jednou zaznít nahlas – pokud vypráví pravdu.

#49 Mluvme Spolu

Toto číslo se věnuje jazyku – jeho podobám, možnostem i hranicím. Zabýváme se tím, jak spolu komunikujeme v digitálním prostoru, jak jazyk umělé inteligence mění naše představy o tvořivosti a jak mohou vizuální obrazy nahrazovat slova. Dozvíte se, proč jazyk nikdy není neutrální a jak dokáže formovat identitu, vytvářet nerovnosti i otevírat cestu k osvobození. V čísle najdete reflexi bell hooks, uměleckou praxi Eszter Magyar, projekty mapující romskou komunitu v Brně i vizuální eseje Claudie Larcher a Tabora Robaka. Časopis ukazuje jazyk jako nástroj komunikace, moci i odporu a zve k přemýšlení o tom, co dnes znamená opravdu spolu mluvit.