Andrej Pešta: Baro frajeris – Velký frajer

19. 1. 2026

Andrej Pešta na dvoře svého (dalšího) domu, v pozadí jeho umělecké výtvory z kovového šrotu. 80. léta, Podbřežice.

Pojem baro frajeris zní jako přátelské mrknutí, ale zároveň nese silné poselství. V romském kontextu jde o výraz respektu – pro někoho, kdo má styl, sebevědomí, postavení. A právě takový byl Andrej Pešta.

Pešta si dokázal postavit saunu, udírnu či zahradní altán. Vlastnil auto, rybařil, jezdil na výlety. Žil život, který mnoha Romům v době socialismu připadal jako nedosažitelný sen – a většinové společnosti jako nepředstavitelná anomálie. Jedinečnost tohoto autora spočívá v jeho až obsesivní potřebě zaznamenávat sebe sama v nekonečném procesu sebepozorování a zrcadlení. Nejde však jen o autoportréty v běžném slova smyslu, ale o systematické zkoumání vlastní identity skrze obraz, znovu a znovu, v různých polohách, kontextech, náladách. Jako by se Pešta prostřednictvím fotografie snažil pochopit, uchopit nebo možná dokonce vytvořit sám sebe.

Andrej Pešta byl mimořádně mnohovrstevnatou osobností – člověkem, který balancoval mezi společenským aktivismem, výtvarnou tvorbou a literární invencí. Během svého života věnoval různým formám tvorby – psal, maloval, koval, dokumentoval. Jeho fotografická tvorba však po dlouhá léta zůstávala ve stínu ostatních aktivit. Ačkoli patřil ke členům kulturně-společenské organizace Svaz Cikánů-Romů, kde působil jako redaktor periodika Románo ľil, vedoucí folklorního souboru Jagóri i aktivní účastník jazykových diskusí o standardizaci romštiny, jeho fotografický archiv se dostal do povědomí teprve ve 21. století – z jeho vlastní iniciativy.

Emília Rigová

(*1980, Trnava) je vizuální umělkyně a vědecko-výzkumná pracovnice na Akademii umění v Banské Bystrici. Její díla odrážejí její osobní identitu ženy, Romky, feministky, intelektuálky a aktivistky. Často se zabývají dějinami, kolektivní pamětí a zejména archeologií romské kultury. V roce 2018 se stala laureátkou Ceny Oskára Čepana.

Andrej Pešta

se narodil se italskému otci a maltské matce, ale svůj skutečný domov našel mezi Romy na Podkarpatské Rusi. Osiřel v dětství, unášen dějinami i okolnostmi se už jako teenager ocitl východně od slovenských hranic – v zemi, kde se naučil romsky a kde začal chápat, že identita může být něčím hluboce vnitřním, nikoliv nutně dědičným.Za mlada bojoval jako tankista v československé armádě, později jako partyzán v Itálii. Po válce zůstává věrný ideálům rovnosti a vrací se do Československa. Pracuje jako dělník, vedoucí dílen, posléze jako poslanec městského národního výboru. Ale vedle toho všeho zaznamenává život Romů objektivem svého fotoaparátu.Nejdůležitější roky svého života prožil ve Spišské Nové Vsi. Zde si vzal za manželku olašskou Romku, hluboce zakořenil v komunitě a stal se jejím svědkem i kronikářem. Jeho fotografie nevznikaly z dálky ani z nadhledu – vznikaly ze středu. Zevnitř rodin, kuchyní, dvorů, svátků, běžných dnů. Ukazují Romy jako lidi, kteří žijí, milují, tvoří, pracují a sní.Pešta nebyl jen dokumentaristou. Byl pamětí. A jeho dílo je důkazem, že i ten nejtišší hlas může jednou zaznít nahlas – pokud vypráví pravdu.

#49 Mluvme Spolu

Toto číslo se věnuje jazyku – jeho podobám, možnostem i hranicím. Zabýváme se tím, jak spolu komunikujeme v digitálním prostoru, jak jazyk umělé inteligence mění naše představy o tvořivosti a jak mohou vizuální obrazy nahrazovat slova. Dozvíte se, proč jazyk nikdy není neutrální a jak dokáže formovat identitu, vytvářet nerovnosti i otevírat cestu k osvobození. V čísle najdete reflexi bell hooks, uměleckou praxi Eszter Magyar, projekty mapující romskou komunitu v Brně i vizuální eseje Claudie Larcher a Tabora Robaka. Časopis ukazuje jazyk jako nástroj komunikace, moci i odporu a zve k přemýšlení o tom, co dnes znamená opravdu spolu mluvit.