Mluvme Spolu

Jakými jazyky spolu vlastně komunikujeme? Slovy? Znakovou řečí? Vizuálními kódy? Národními jazyky, které s sebou nesou velmi různorodé kulturní kódy, nebo digitální řečí, v níž se zkratky, emoji a gify stávají novými větami? To vše v rámci digitálního diskurzu, který přináší nová nepsaná pravidla, jež navíc procházejí rapidním vývojem.

S příchodem umělé inteligence se do této komunikace vkrádá nový nespoutaný jazyk: jazyk „nekonečného remixu“, jak říká Boris Eldagsen v rozhovoru s Janou Horákovou. V jeho pojetí „promptografie“ se AI stává nejen nástrojem, ale i spolutvůrcem a zároveň zrcadlem naší paměti, představ a hodnot. Z rozhovoru s experimentální básnířkou a umělkyní Sashou Stiles mi v hlavě stále zní její výrok „technology has always rewritten what it means to be human“. Pojednává o tom, jak digitální technologie proměňují naše chápání lidské identity, paměti a tvořivosti. Skrze jazyk, práci s algoritmy a výsledné hybridní formy Stiles ohledává nové způsoby, jak vůbec chápat lidskou zkušenost.

„The experience of the oppressed teaches us that language is not neutral.“ Jak jazyk formuje identitu a jak může sloužit jako nástroj útlaku, ale i osvobození? Autorka těchto myšlenek a také eseje v tomto čísle psala pod pseudonymem bell hooks, který zásadně uváděla malými písmeny. Šlo o vědomé politické gesto, protože chtěla přesunout pozornost od sebe k tomu, co říká, nikoli kdo to říká. Ve své eseji reflektuje vlastní zkušenost s nutností opustit jazyk své komunity ve prospěch standardní angličtiny a poukazuje na mocenské struktury, které určují, čí jazyk je „správný“. Mluvit spolu neznamená mluvit jedním jazykem, ale uznat různost jako hodnotu. A proto mě fascinuje dílo Eszter Magyar, jejíž svébytná umělecká praxe „brutalistního make-upu“ kriticky zrcadlí společenské normy. Ve své vizuální řeči – ostré, tělesné, nepohodlné – nachází jazyk odporu, jímž mluví o kráse, kontrole i konformitě.

Sdělení nemusí probíhat jen formou slov, vizuální vyjádření je také formou komunikace. Proto publikujeme dvě vizuální eseje od Claudie Larcher a Tabora Robaka. Vykračujeme tak z tradiční formy sazby časopisu a testujeme schopnost číst obrazy.

Výrazným tématem současnosti je nerovnost a snaha pojmenovat, jakými různými prostředky je uskutečňována. Historický materiál dnes již nežijícího romského umělce Andreje Pešty nabízí pohled na fotografické dílo zachycující život jeho samotného i romské komunity v Brně během 70. a 80. let 20. století. Komunity, která hluboce zná, jaké to je být oslyšena, a jejíž jazyk je tak často přehlížen. Laia Abril ve svém projektu odhaluje, jak jazyk zákonů a médií zlehčuje násilí, zakrývá pravdu a chrání viníky. Jak zlehčuje bezpráví záměna termínů sexuální zneužití a znásilnění nebo implikování souhlasu tam, kde chybí výslovný nesouhlas. Tamara Moyzes a Shlomi Yaffe ve své výstavě Laktismus jdou ještě dál: vytvářejí nový jazyk – náboženský, rituální, kolektivní. Uctívají imaginární bohyni Laktérii, která vyživuje komunitu soukojenců. V jejich utopii přestávají existovat národní hranice, kulturní stereotypy i patriarchální řády. Jazyk se tu stává prostředkem subverze zavedených struktur. 

Jazyk je především také nástrojem moci. Zbyněk Baladrán ve své sérii Jevonsův paradox demonstruje, jak se jazyk průmyslu, ekonomie a standardizace – třeba v podobě barevných vzorníků RAL – tiše, ale důsledně otiskuje do vizuální kultury i našeho každodenního světa, čímž pomáhá strukturovat a řídit svět.

Co se vám vybaví při pohledu na oblohu? Vidíte krásné mraky, které ve vás mohou vyvolat představu dálek či pocity uvolnění a svobody? Nebo lze prožít bolestný strach z dronů a bomb, které se mohou kdykoliv přiřítit? Projekt Fantom ukrajinského fotografa Mykhayla Palinchaka stojí na principu vizuálního sdělení skrze fotografie, jež nahrazují slova pro vyjádření hluboké nepopsatelné bolesti způsobené násilím a válkou. Ukazuje, že jazyk ztráty, ať už individuální, nebo kolektivní, může být neverbální, emocionální či symbolický, a přesto přinášet silné významy o identitě, paměti a traumatu. Palinchak přináší jazyk, kterému ti, kdo žijí v míru, nerozumí a rozumět ani nemohou. Ale pojďme o tom alespoň mluvit.

Markéta Kinterová
šéfredaktorka