Vítězné projekty výzvy Fotograf Zone AI Forum

Mezinárodní porota ve složení Boris Eldagsen, Daria Hvížďalová a Claudia Larcher, jejíž jsem také byla součástí, vybrala pět autorů, jejichž projekty originálním způsobem zkoumají vztah mezi technologií, obrazem a lidskou zkušeností. Pojďme si shrnout, na co se jednotlivé tvůrkyně a tvůrci zaměřili a čím je jejich přístup unikátní.

Verena Repar: Echoes of Grief

V tomto projektu propojuje autorka osobní zkušenost s truchlením a ztrátou v kombinaci s technologickým experimentem. Využívá umělou inteligenci, aby prozkoumala, jak může stroj pomoci člověku reflektovat bolest, vzpomínky a proměnu. Film, který vznikl, není jen vizuálním dílem, ale i procesem  terapeutickým rozhovorem mezi umělkyní a generativní AI, kde se osobní prožitek prolíná s algoritmickou interpretací. Každý obraz nese stopy lidské vzpomínky i strojové rekonstrukce. kombinaci řízené kontroly a náhody. Projekt není jen o smutku, ale i o znovuzrození. V generativním přetváření obrazů se objevuje moment uvolnění, kdy stroj pomáhá přetavit vzpomínku v nový vizuální zážitek, který už nepatří minulosti, ale současnému okamžiku tvorby. Echoes of Grief tak otevírá otázku, zda může umělá inteligence sloužit nejen jako nástroj tvorby, ale i jako prostředek citového ozdravení a hlubšího sebepoznání.

Ema Lančaričová: Images Obscure the Clouds

Obrazy zakrývající mraky jsou krásné i mírně znepokojivé téma. Co přesně mraky utváří, víme dnes díky vědě velmi přesně, přesto nás jejich pohyb i zastavení v čase stále fascinují. Autorka vytvořila vizuálně silnou sérii, v níž se mraky proměňují ve vrstvené kompozice na hranici mezi přírodním a umělým. Nejsme si jistí, zda sledujeme atmosférický jev zachycený fotoaparátem, nebo obraz zcela vytvořený výpočetním procesem. Lančaričová tím otevírá otázku, kde dnes leží hranice mezi skutečností a její digitální simulací. Zda se obraz ještě vztahuje k realitě, nebo už existuje jen v rámci vlastní, uměle konstruované podstaty.

Jon Uriarte: A Neighbourhood

Umělec Jon Uriarte nahlíží na město jako na živý organismus, který lze pozorovat i přetvářet. Ve svém projektu se vrací do londýnského Dalstonu, kde zachycuje pouliční život v celé jeho energii a neuspořádanosti. Tyto fotografie však chápe jako materiál pro další zkoumání. Pomocí generativní technologie vytváří nové, podivně bizarní variace míst, jako by město bylo nahlíženo skrze nahromaděnou, vícevrstevnatou paměť. Model, který umělec vycvičil na vlastních fotografiích, se učí vizuální jazyk čtvrti, její světlo i rytmus. Uriarte tak nechává umělou inteligenci, aby se stala spoluúčastníkem vzpomínání, a společně s ní vytváří novou vizuální vrstvu městské zkušenosti. Místo popisu reality vzniká prostor mezi skutečností a její ozvěnou. Vzniká obraz města, který není ani dokumentem, ani fikcí, ale stopou po vztahu člověka a místa, jež se proměňuje v čase i paměti.

Mai Do: VOXAIPE

Umělkyně ve svém projektu převádí lidský hlas do vizuální podoby. Vytvořila systém, který analyzuje zvuk a přetváří jeho kvality jako je výška tónu, rytmus a barva do typografie. Písmo se tak stává živým organismem, který reaguje na hlas mluvčího. Projekt není jen technologickým experimentem, ale podnětným dialogem mezi člověkem a strojem. AI založená zde sama hledá, jak porozumět zvuku a jak jej vyjádřit obrazem. Je to experiment o hranicích komunikace: o tom, jak lze slyšené přenést do viděného, a jak spolu mohou lidský projev a algoritmická interpretace vytvořit nový druh jazyka, který se pohybuje mezi významem, rytmem a emocí a otevírá nové možnosti pro spojení zvuku a obrazu.

Ronen Becker: Architecture As Violence

Autor Ronen Becker ve svém videu nechává malou místnost proměňovat v tělocvičnu, sprchu, soudní síň a nakonec v nekonečný koridor připomínající vězení. Každý přechod je plynulý, téměř hypnotický, jako by se architektura sama rodila z algoritmu bez lidského zásahu. Výsledkem je prostředí, které působí chladně, sterilně a odlidštěně a do jisté míry tak, jak to popisuje Michel Foucault ve své teorii disciplinárních prostorů, kde architektura sama slouží jako nástroj kontroly. Becker zde využívá AI nejen jako technický prostředek, ale i jako metaforu systému moci. Algoritmus, který pracuje přesně podle pravidel, se stává dokonalým architektem kontroly a navrhuje prostory, kde není místo pro svobodu ani lidskou přítomnost.

Text: Markéta Kinterová