Manca Bajec, Tom Holert a Marquard Smith (Eds.) – Pause. Fervour. Reflexions on a Pandemic

Komplexní vidění celého světa fotografie a potřeba neuzavírat toto médium do jednotlivých bublin či mezi skupinky příznivců je vlastní málokterým teoretikům/čkám fotografie. Jedním takovým byl právě Filip Láb. Účastnil se s námi debat při přípravách čísel časopisu, patřil do redakční rady. Filip předčasně odešel z tohoto světa. Jeho výjimečné rozkročení mezi fotožurnalistikou a schopností reflektovat současné umění bylo unikátní a přesně tento typ porozumění a otevřenost, která napomáhá bubliny prolínat, místo se do nich uzavírat, nám všem bude chybět. Toto číslo má rozvíjet odkaz Filipa Lába a jeho poslední knihy se stejnojmenným názvem Postdigitální fotografie. Filipův přínos spočíval jak v zájmu o médium fotografie a technologické aspekty jeho dalšího vývoje, tak ve sledování mediálního světa a odkrývání manipulací, které fotografie dokáže až nebezpečně brilantně zprostředkovávat. Začněme o postdigitální fotografii prvním digitálně upraveným snímkem na světě. Je od Johna Knolla a zobrazujeí jeho přítelkyni na Tahiti. Umělec Constant Dullaart věnoval zmíněné Jennifer celý projekt využívající filtrů Photoshopu se schopností okomentovat jak nedávnou minulost, tak položit otázky ohledně budoucího vývoje práce s obrazem. Jiným exemplárním příkladem, ze kterého by Filip hýkal nadšením, je kauza kolem fotožurnalisty Jonase Bendiksena, o jehož knize plné postprodukovaných snímků píše Adam Mazur. Co je postdigitální fotografie? V případě tohoto čísla je to spektrum přístupů, souvislostí a technologických aspektů počínaje technologií deep face a využíváním umělé inteligence pro automatické vyhledávání obrazů přes (ne)skrytou uhlíkovou stopou dat, fake news a pojem postpravdy k manipulaci skrze postprodukci až po umělecké přístupy od desktopového dokumentu z home-office či divokou postinternetovou estetiku nebo lapidární rozmixování fotek například do tekutého slizu. Pestrá nabídka.