Pavel Pospěch – Osamělí hrdinové

16. 8. 2026

Pavel Pospěch, Osamělí hrdinové: Jak kultura autonomie rozleptává společnost, Praha: HOST, 2026
Pavel Pospěch, Osamělí hrdinové: Jak kultura autonomie rozleptává společnost, Praha: HOST, 2026

Proč automaticky volíme nejistá a složitá řešení jen proto, abychom šli nezpochybnitelně vlastní cestou? Jak snadno v nás popkulturní vlivy dokážou vyvolat pocit, že právě ty nejokázalejší projevy konzumu tvoří naše hluboce autentické já? A jak tento konstrukt instantního blahobytu přímo ovlivňuje nelidské podmínky produkce na druhé straně naší planety?

V knize Osamělí hrdinové sociolog Pavel Pospěch pojmenovává mechanismy našeho každodenního rozhodování, které nemusí být tak zdravé a přirozené, jak se na první pohled zdá. Od nedosažitelných cílů malého práškovacího letadla a šneka, který se rozhodl zvítězit nad závodními auty, se dostává k mnohem dráždivějším otázkám zakořeněných rysů naší společnosti, které zatěžují nás jako jednotlivce i globální infrastrukturu. Je osvobozující uvědomit si, že člověk nemusí neustále hledat sám sebe, ale může si jednoduše dovolit být tím, kým je.

Text | Barbora Vanická Čápová

Barbora Vanická Čápová

se podílí na dramaturgii a strategickém plánování organizace a zároveň produkčně připravuje obsah platformy Fotograf Zone i tištěného vydání časoopisu Fotograf. Dlouhodobě se věnuje publicistice a uměleckému výzkumu se zaměřením na produkci a prezentaci vizuálního obsahu v hybridním rozhraní.

#50 Autenticita

Rozšíření generativních modelů umělé inteligence, zdokonalování deepfake technologií, pokročilá obrazová syntéza, ale i filtrování skutečnosti skrze augmentovanou a virtuální realitu mění dřívější nároky na původ, „pravdivost“ (Hito Steyerl, Jean Baudrillard) a hodnoty obrazového sdělení. Naznačená problematika se netýká však pouze manipulace, ale také hlubšího posunu samotného rámce, v němž autenticitu rozpoznáváme a především vnímáme. Kontinuální pobyt na pomezí fyzického a virtuálního rozhraní mění i naši vizuální citlivost, kdy se adaptujeme na syntetické obrazy (Lev Manovich, Katerine Hayles), třídíme naše schopnosti při rozeznávání jejich původu (Peter Weibel) a zároveň po něm stále méně potřebujeme pátrat. Umělé dokážeme číst jako emocionálně platné. Zabydlujeme se v hybridních krajinách a situacích (Joanna Zylinska, Jussi Parikka). Téma sleduje posun v estetice, technických možnostech a etice produkce obrazu na pomezí rozhraní, ale také proměny diváckých potřeb, nároků a citlivosti vůči hybridnímu obrazu na individuální úrovni a jejich vliv na potřebu ukotvení identity v rychle se měnícím světě. Zkoumá autenticitu nikoli jako statickou hodnotu, ale jako pohyblivý vztah mezi autorem, technologií, publikem a světem, který se už dávno nevyskytuje jen „před objektivem“. Zaměření čísla zároveň otevírá otázky etiky technologického pokroku, které souvisí s celospolečenským diskursem environmentálních dopadů, koloniálního dědictví, marginalizace minorit a dalších současných témat, a hledá nové metodologie umožňující chápat autenticitu obrazu v širších společenských souvislostech.