Tělo propagandy. Studium ukrajinských postupů

9. 5. 2018

ze soukromého archivu Svitlany Kulinich, 1936

Lidské tělo a tělesnost se zřídkakdy stávají předmětem filosofického výzkumu. Jedním z důvodů je skutečnost, že lidská studia se zabývají koncepty ducha, duše, mysli a reflexe, tedy procesy, jež jsou sice oku neviditelné, ale koncentrují se v tělesné schránce. To může souviset s tím, že tělo zaujímá místo mezi předmětem poznání (osobností) a myšlením (procesem), které mimo tělo nemůže existovat, a tělo tedy nemůže jednat jako „ryzí“ objekt.

V diskurzu konkrétní historické epochy však tělo a tělesnost vždy reprezentují sociální a kulturní procesy, probíhající v konkrétním historickém období. Historie těla – zejména problematizace kategorií těla, tělesnosti a sexuality – odráží hlavní kulturní, politické a hospodářské trendy. Historie těla je historií epochy.

Jak již bylo řečeno, tělo zaujímá prostor mezi předmětem poznání (osobností) a myšlením (procesem). Zároveň je také nástrojem k dosažení nutných cílů, od osobního přežití po společenskou manipulaci. Moderní doba dala vzniknout základnímu tvrzení, že proces činnosti je podstatou a specifičností lidského života. Karel Marx v duchu své epochy řekl: „Lidé se začínají odlišovat od ostatních živočichů, až když začnou produkovat své prostředky obživy, tedy krokem, který podmiňuje jejich tělesná organizace.“ Nová filozofie přinesla do každodenního života nové trendy. Z pracujícího, zdravého člověka se stal kult. Hnutí tělesné kultury propagovalo „holistický, vyvážený rozvoj lidské osobnosti a výchovu nového člověka“. „Vyvažovalo duchovní bohatství, morální čistotu a tělesnou dokonalost.“ Cílem ideje „nového člověka“ v nacistickém Německu, jež měla podpořit zdravý tělesný stav občanů, a propagandy tělesné výchovy, jakož i propagandy zdravého těla v SSSR bylo ovládat společenské tělo jako takové. Vznikl tak nový obraz, který se široce využíval a propagoval prostřednictvím novin, televize, propagačních plakátů a fotografie.

Fotografie patří k těm dostupným vizuálním médiím, jež umožňují studium tělesnosti. Toto médium je však časově omezené, jelikož se začalo využívat až v 19. století, tedy po vzniku fotografie. Změny v reprezentaci tělesnosti v sociálním životě dokonale odrážela amatérská fotografie.

Vznik vizuálního obrazu ovlivňovaly kategorie jako geografie (místo/země, kde byla konkrétní fotografie pořízena), čas/epocha a politický režim. Fotografie se rozvíjí ve společnosti, jež se utváří pod tlakem těchto tří rovin a v jejich průsečíku. Meze vizuální svobody v sovětském prostoru byly deklarovány na stránkách časopisu Sovětská fotografie a kontrolovalo je ministerstvo estetiky a propagandy. Při prohlížení rodinných alb je vidět, jak se měnila kompozice a postavení člověka na snímku. V 19. století vidíme statické tělo bez emocí, obvykle s kovovou rekvizitou. 20. až 30. léta přinesla vznik nové estetiky, těla jako nástroje propagandy: šťastné tváře dělníků na fotografiích, imitace práce / čtení novin / sociální činnosti.

Období 40. až 60. let bylo epochou kolektivismu, který odrážely fotografie každodenního života, a rostla obliba kolektivních portrétů na pozadí památníků, což minimalizovalo individualitu a zdůrazňovalo sílu kolektivismu. V 80. až 90. letech přišlo období radikálních politických změn, pádu železné opony, přístupu ke snadno použitelným miniaturním fotoaparátům a vzniku fotolabů pro veřejnost. Drastické změny jsou zjevné i na tehdejších fotografiích: osamělé tváře bez emocí, volně svěšené ruce, žádný smysl pro kompozici. Současnost je érou selfie, blízkých záběrů obličejů, egocentrismu a chybějícího fotografa coby prostředníka během fotografování.

Lze tedy rozvíjet typologii změn zobrazování těla na snímku pod vlivem technických možností, módy a sociálně politických faktorů, třebaže se může zdát, že postavení těla bylo vybráno vědomě.

Dalším fenoménem, který stojí za prozkoumání, je prezentace sexuality a genderu na fotografiích z období Sovětského svazu. Sovětská vláda dala ženám formálně veškerá práva, třebaže zakázala činnost organizací nezávislých žen. Ženy dostaly příležitost vzdělávat se v řadě profesí, jež byly tradičně považovány za mužské. Podle bolševického modelu měla žena pracovat na plný úvazek, vychovávat děti a vykonávat všechny domácí práce. Pěstoval se obraz zaměstnankyně s jasnými mužskými rysy. Tento obraz se zviditelňoval i pomocí sovětských propagandistických plakátů.

Sovětská rovnost pohlaví znamenala, že všechny ženy musely splňovat tradiční mužské normy. Přinést měla takzvanou maskulinizaci žen – každý měl pracovat za stejných podmínek a připravovat se na práci a obranu. Ve společnosti nemohou být žádné konkrétní ženské problémy. Proto bylo cílem sovětského tělesného kánonu minimalizovat sexuální charakteristiky, a to až na nulu. Výchova se tak stala radikálně asexuální a prudérní.

Pokud jde o reprezentaci nahého těla prostřednictvím fotografie, fotografie nahých těl na Ukrajině 19. století byly vzácností. Obvykle šlo o fotografie konkrétních částí těla nebo komerční snímky tištěné pro klienty nevěstinců. Revoluce roku 1917 předznamenala epochu rovnosti pohlaví, jež vedla ke svobodě vizuální kultury. Ve fotografii vznikly dva trendy: estetický, založený piktorialistickými fotografy, který skončil koncem 20. let, a ideologický. Představitelé estetického trendu fotografovali modelky a modely pózující ve studiu či ve volné přírodě, čímž se zdůrazňovala estetika těla a jemnost tvarů. Stoupenci ideologického trendu popularizovali zdravé tělo v dokumentaristickém žánru. V polovině 20. let se tělo stalo nástrojem propagandy a ze sportu se stala vládní politika. V polovině 30. let se fotografie nahého těla označovaly za pornografii, kritizovaly se a trestaly se zatčením a sociálním vyloučením. V 50. až 60. letech začala tzv. „obleva“, fotografie nahých těl se však v rodinných archivech pečlivě schovávaly až do 90. let.

Od 70. let tělo znovu oceňovala umělecká komunita a stalo se nástrojem protestu proti současné politice a společenské situaci. Objevil se nový trend, takzvané performance. Dokumentovaly se pomocí videokamer a fotoaparátů. V průběhu času se změnily priority, a dokumentární materiály získaly uměleckou a historickou hodnotu. Ukrajinské performance se vyhýbají masochismu, a často využívají fotografické zprostředkování, jež brání přímému kontaktu s diváky a umožňuje zastavit včas.

Pád Sovětského svazu s sebou přinesl nové trendy – svobodu slova a aktualizovanou tělesnost ve výtvarném a fotografickém umění a sociálních oblastech. Prudce vzrostl počet projektů, jež nepodléhají holistickým studiím v kontextu historie a společenských změn.

Text | Kateryna Radchenko

POPISKY

1 | ze soukromého archivu Svitlany Kulinich, 1936
2–3 | Michail Palinchak, z cyklu Bilateral Rooms, 2015–2017
4 | Svitlana Levchenko, z cyklu Body Language, 2017
5 | Mila Teshaieva, z cyklu Imagined Community, 2016–2017

Kateryna Radchenko

pracuje jako kurátorka, fotografka a badatelka v oblasti fotografie. Žije a pracuje na Ukrajině. Je zakladatelkou a ředitelkou mezinárodního festivalu Odessa Photo Days. Její texty se objevily v mnoha zahraničních magazínech online platformách, jako například v časopisech Fotograf, Magenta, EIKON a FOAM. Kurátorovala výstavy na Ukrajině, v Jižní Koreji, Švédsku, Gruzii, Francii, Německu, Bělorusku a Lotyšsku.

#31 tělo

Zobrazení těla může mít mnoho podob zrcadlících nekonečnou lidskou touhu otiskovat fragmenty sebe sama. Téma těla, tělesnosti se ve fotografii objevuje od samého počátku. Není to však jen klasická a tolik opakovaná podoba aktu. Ten se již, především ve svých komerčních, nebo obvyklých akademických podobách vyčerpal. Samo tělo je však pro člověka schránkou nesoucí jeho bytí, jeho fyzickou existenci, jejíž jedinečnosti a také její pomíjivosti si je vědom, i když se to mnohdy pokouší zapomenout. Tělo je zrozeno, postupně roste, dospívá, stává se objektem nebo iniciátorem milostné vášně, ženské tělo plodí děti, mužské se sexuálním aktem podílí. Lidské tělo také stárne, postupně chřadne, prožívá nemoci, tělesné úrazy a nakonec zanikne, jako vše ostatní v koloběhu času. Fotografie a fotografové sami mají jedinečnou šanci, kteroukoliv s těchto fází zaznamenat, nebo ji jakkoliv interpretovat. Platónovo pojetí tělesnosti dalo vzniknout dichotomii mezi „tělem“ a „duší“. Na základě ztotožnění obojího v naší bytosti, je možné nahlédnout tělo jako primární formu našeho života, jako to, co nás zásadně určuje ve světě a vypovídá o tom, kým skutečně jsme. Bylo by zajímavé, kdyby našemu tělesnému prožívání byla přiznaná stejná, ne-li vyšší, hodnota, jako samotnému myšlení. Reprezentace těla je reprezentací síly i slabosti a s tím spojených sociálních a kulturních kódů. Jejich součástí jsou také sexualita a genderové typy. V rámci koncepce tohoto čísla se zajímáme o autorské a fotografické projekty, kde je výrazně přítomen lidský organismus a nahota, někdy jako předmět, jindy jako prostředek k podnícení diváka a kritickým úvahám o současných politických, kulturních, sexuálních, genderových a sociálně-ekonomických otázkách.