The Society of Dangerous Evidence: Dykes on Bikes 2.0

17. 9. 2025

Ania Nowak, Queer Manifesto, credit: Anu Czerwiński

Výstava v galerii Fotograf Zone mapuje různé podoby lesbické a queer zkušenosti ve vztahu k prostoru, jazyku, tělu i materiálním strukturám. Vychází z potřeby artikulovat tuto zkušenost nejen jako identitární kategorii, ale jako způsob bytí a působení ve světě, který je často definován heteronormativními a patriarchálními rámci. Umělkyně a kolektivy zastoupené na výstavě přistupují k tématům, jako jsou sexualita, jazyk, kuchyně, krajina nebo technologie, skrze konkrétní politické, tělesné a kulturní strategie. Vzniká tak mnohovrstevnatý obraz toho, co může znamenat queer pozice v současném evropském kontextu.

Jedním z výchozích bodů výstavy je reedice kuchařky Who Ever Said Dykes Can’t Cook?, původně vydané v roce 1983 v USA. V roce 2021 ji nově upravili Félix Kazi-Tani, kteří publikaci rozšířili o současné perspektivy a zasadili ji do evropského kontextu. Připravovaná česká verze vzniká ve spolupráci s umělkyněmi a queer kolektivy z Česka a Slovenska. Kuchařka zde není jen sbírkou receptů, ale stává se politickým dokumentem, způsobem sdílení znalostí i nástrojem, jak artikulovat lesbickou historii a přítomnost mimo akademický či institucionální rámec.

Félixe Kazi-Tani se dlouhodobě zabývají tím, jak potraviny, estetika stolování a publikační formy odrážejí mocenské struktury a jak je lze skrze uměleckou intervenci narušit nebo přesměrovat. Jejich instalace, publikace a výzkumné projekty oscilují mezi vizuálním uměním a sociální kritikou, přičemž využívají grafický design, typografii i narativ jako nástroje dekonstrukce kulturních kódů.

Ania Nowak se ve své performanci Obelix Nutrix soustředí na figuru ošetřovatelky, kterou transformuje do podoby spekulativní postlidské entity. Skrze jazyk, choreografii a text zkoumá vztahy mezi mocí a intimitou, kontrolou a přijetím. Její práce vychází z queer a feministických teorií a reaguje na současné diskuse o technologii, péči, autonomii a fyzickém i virtuálním prostoru.

Monika Kováčová pracuje s tradičními sochařskými technikami, jako je lití kovu, a zároveň s recyklovanými materiály. Její monumentální objekty odkazují ke kulturní paměti i osobní mytologii, přičemž zpochybňují vztah mezi trvalostí, hmotou a zranitelností. Kováčová navazuje na řemeslnou linii, kterou přetváří do nových forem spojených s queer zkušeností i romskou historií.

Tamara Conde Crhová propojuje malbu a objekt s prvky biologického výzkumu. Vytváří vizuální struktury inspirované anatomií živočichů, houbami nebo korály, organismy, které ignorují lidské taxonomie a normativní představy o těle. Její práce tematizuje proměnlivost, organickou nestálost a fluiditu forem jako součást queer estetiky a identity. Barbora Lungová se věnuje malbě a teorii reprezentace. Ve své sérii Duhová zahrada, kterou představují společně s Tamarou Corde Crhovou, pracují s obrazem zahrady jako prostoru, kde se potkává queer ekologie, feministické myšlení a kritika vizuálních kódů. Jejich práce reaguje na kulturní stereotypy a vytváří nové vizuální narativy, které rozrušují normativní estetiku i hierarchie přírody a kultury.

Julia E. Dyck zkoumá možnosti změněných stavů vědomí, akustického prostředí a těla v digitálním věku. Skrze hypnotické seance a sonické instalace propojuje neurologii, feministickou spekulaci a performativní experimenty. Její dílo operuje na pomezí vědeckého výzkumu a umění, přičemž tělo chápe jako médium transformace.

Clémentine Roy a Marta Orlando pracují na průsečíku vizuální antropologie, queer ekologie a spekulativní komunikace. Jejich projekt The Pathway to the Goats vychází z výzkumu pískaného jazyka jako formy queer komunikace napříč krajinou. Pískání se zde stává strategií vychýlení, subverze a odpojení od dominantních forem dorozumívání. Roy a Orlando budují novou formu jazyka, která je performativní, fluidní a odolná vůči standardizaci.

Výstava ukazuje, že lesbická a queer tvorba není uzavřená v intimním prostoru, ale aktivně zasahuje do struktury veřejného diskurzu, krajiny i těla. Místo důrazu na reprezentaci nabízí nové způsoby artikulace skrze jazyk, materiál, zvuk nebo recept, které jsou politické, tělesné a zároveň schopné destabilizovat zažité rámce.

THE SOCIETY OF DANGEROUS EVIDENCE: DYKES ON BIKES 2.0
4.–12. října 2025

VYSTAVUJÍCÍ
Clementine Roy, Marta Orlando, Felixe Kazi Tani, Julia E. Dyck, Barbora Lungová, Tamara Corde Crhová a Monika Kováčová

KURÁTORKA
Natálie Kubíková

MÍSTO KONÁNÍ
galerie Fotograf Zone
Jungmannova 19/7, 110 00, Praha 1

OTEVÍRACÍ DOBA
10:00–18:00

ZAHÁJENÍ
7. 10. 2025, 18:00

#49 Mluvme Spolu

Toto číslo se věnuje jazyku – jeho podobám, možnostem i hranicím. Zabýváme se tím, jak spolu komunikujeme v digitálním prostoru, jak jazyk umělé inteligence mění naše představy o tvořivosti a jak mohou vizuální obrazy nahrazovat slova. Dozvíte se, proč jazyk nikdy není neutrální a jak dokáže formovat identitu, vytvářet nerovnosti i otevírat cestu k osvobození. V čísle najdete reflexi bell hooks, uměleckou praxi Eszter Magyar, projekty mapující romskou komunitu v Brně i vizuální eseje Claudie Larcher a Tabora Robaka. Časopis ukazuje jazyk jako nástroj komunikace, moci i odporu a zve k přemýšlení o tom, co dnes znamená opravdu spolu mluvit.