Critical Zones – Hauntologická extrospekce světa

3. 3. 2022

Forensic Architecture, Cloud Studies, 2020, ve spolupráci se ZKM | Karlsruhe a Bruno Latour, © Forensic Architecture, © ZKM | Karlsruhe, foto: Tobias Wootton
Forensic Architecture, Cloud Studies, 2020, ve spolupráci se ZKM | Karlsruhe a Bruno Latour, © Forensic Architecture, © ZKM | Karlsruhe, foto: Tobias Wootton

Rejstříky výpovědí, techniky a praktiky zviditelňování a motorové stroje po dlouhou dobu konstruovaly Zemi jako předmět vymáhání, jako objekt, který lze přetvořit podle potřeb člověka a který poskytuje téměř nekonečné množství zdrojů a surovin, díky nimž se mohou fantazie o nekonečném pokroku stát skutečností. 

Stroje Zemi stratifikují, činí z ní uspořádanou plochu, povrch reprezentovaný shora aparáty vidění a „zevnitř“ diagnostickými aparáty. Geologie je nemožná bez dialektiky povrchu a hloubky. Důlní šachty, přistávací plochy, hloubení základů pro jaderné elektrárny, výbuchy elektráren, radioaktivita šířící se tělem Země, vymezení hranic ostnatými dráty, podzemní bunkry a experimentální biologické laboratoře – to vše jsou symptomy, stopy, jizvy, činící ze Země „nekonečně porézní, houbovitou, kavernózní texturu bez prázdna, vždy dutinu v dutině“.¹

Z této perspektivy zemský povrch jako celek není „kritickou zónou“. Kritické zóny jsou plochy a oblasti, u nichž hrozí nebezpečí smrti či zmizení, jsou to „bílá místa“ v mapách, území válečných konfliktů, oblasti s vysokou mírou radioaktivity či urbánní prostředí, v nichž bují zločin, sociální exkluze, násilí a ekonomická deprivace. Kritické zóny jsou zasedací a konferenční místnosti, v nichž se rozhoduje o zvýšení úrokových sazeb, demonstrace za „svobodu“ a vystoupení antivaxerů v mediálním prostoru. Jako by se „nekritické“ zóny redukovaly na monadologická uzavřená prostředí, která jsou koncipována tak, že setkávání se s druhými je a priori zamezeno.

Výstava Critical Zones v ZKM v Karlsruhe² nabízí odlišné vidění, pracuje s nástroji na vizualizaci kontextů, o nichž se stále více hovoří v environmentálním diskurzu a jež jsou obecně rámovány tématem udržitelnosti. Critical Zones zvou návštěvníka k tomu, aby se postavil čelem ke „kritické situaci“, v níž se Země nachází³, a to za pomoci ohledávání nových variant koexistence všech forem života. Jinými slovy, výstava Critical Zones upozorňuje na to, že v současnosti dochází k radikální proměně „podmínek existence“, jež mají potenciál dosáhnout dystopických rozměrů. A samozřejmě: hrozící dystopie zakládá nutnost konceptualizace a tvorby „nových teritorií“, „nové Země“, Země, která by byla nadále obyvatelným, živoucím, a ne mrtvolným, fosilním povrchem. 

Critical Zones zaměřují pozornost na to, že pokud je Země umrtvována, neobyvatelnost planety musí být tematizována; od kácení pralesů a budování silnic napříč přírodním prostředím přes znečištěné prostředí transformující každodenní habitaty až k (post)biopolitice odpadních materiálů či proměn materiálních a urbánních infrastruktur. „Kritickými zónami“ jsou tyto momenty transformace a přechodu. Jenomže jejich zviditelnění pomocí videoesejů, fotografií či instalací odkazuje na jeden implicitní paradox provázející celou výstavu: zdá se totiž, že již je pozdě, že to, co je zviditelňováno uměleckými technikami, není nic jiného než přízrak světa v rozpadu, jemuž už nelze zabránit. Promýšlení „nové Země“ a „nových teritorií“ je heroickým, hauntologickým fantazmatem, utvářejícím materiální, vizuální a diskurzivní archiv plný stop překonání hranic, díky nimž se udržitelnost a „novost“ teritorií stává snem, dubletou materiálního svědectví. Critical Zones jsou koncipovány v souvislosti s „politikou věcí“ jako inferno odcházejícího světa, v němž možná svítá naděje, jež však bude s největší pravděpodobností zdecimována nezadržitelnou akcelerací: rozpad již nastal, akorát naše vědomí za ním zaostává. 

Avšak výstava je to skvělá. Zaplňuje nejen jedno celé křídlo ZKM, ale také nabízí informační saturaci ve formě webových stránek plných doprovodného materiálu a možnosti virtuální prohlídky expozice. Critical Zones jsou koncipovány jako multiplicita, rhizom různých observatorií. Popis celé koncepce, který je samozřejmě vždy reduktivní, by sledoval pohyb od hlubin Země směrem vzhůru, k oblakům: od instrumentů měřících životní funkce přes audio shluky a „slyšení“ života pod a na zemském povrchu, fotografie a videonahrávky proměňujícího se životního prostředí, rozhovory s těmi, kdo sídlí přímo v epicentru změn, až k forenzní analýze mraků a oblohy. 

Nebylo by to ovšem ZKM, kdyby ohledávání nových teritorií nebylo neseno genealogicko-archeologickou tendencí zviditelnit nitky a návaznosti mezi současným stavem a teoretickou reflexí stavu Země. Tento způsob simultánního předvedení několika časových rovin silně zdůrazňuje to, co bylo ztraceno, co nelze oživit, vyvolává neinvazivní děs a hrůzu, depresi nad mizejícím prostředím, nad nemožností jeho revitalizace. 

Critical Zones nejsou určeny na jedno odpoledne. Je nutné se vrátit, jednou či dvakrát. Pokaždé, když člověk obrovskými skleněnými dveřmi ZKM opustí, se v jeho hlavě jako fonografická páska neustále ozývá jeden imperativ: „Hluboce se nadechněte, vdechněte vzduch kolem sebe – a poškození plic, sliznic a podráždění pokožky na sebe nenechají dlouho čekat. Vzduch, který dýcháte, je metalický.“

 

Výstava: Critical Zones, The Science and Politics of Landing on Earth
Kurátoři: Bruno Latour, Peter Weibel, Martin Guinard, Bettina Korintenberg
ZKM (Centrum pro umění a média), Karlsruhe
23. 5. 2020 – 09. 01. 2022

Text: Martin Charvát

 


 

POPISKY

1 | Forensic Architecture, Cloud Studies, 2020, ve spolupráci se ZKM | Karlsruhe a Bruno Latour, © Forensic Architecture, © ZKM | Karlsruhe, foto: Tobias Wootton
2 | Elise Hunchuck, Jingru (Cyan) Cheng, Marco Ferrari, Henry Valori, Lena Geerts Danau, Nico Alexandroff (ADS7), Sky River: Politics of the Atmosphere, 2019-2020, © Umělci, © ZKM | Karlsruhe, foto: Tobias Wootton

  1. Gilles Deleuze. Záhyb. Leibniz a baroko. Praha: Herrmann a synové, 2014, s. 12.
  2. ZKM / Centrum pro umění a média v Karlsruhe je kulturní institucí, jež je význačná zejména svým zaměřením na tzv. archeologicko-mediální zkoumání. ZKM funguje od roku 1989, přičemž mu bývá přezdíváno „digitální či elektronický Bauhaus“. 
  3. https://zkm.de/en/exhibition/2020/05/critical-zones
  4. Jussi Parikka. Geologie médií. Praha: Karolinum, 2020, s. 127.

Martin Charvát

působí jako odborný asistent na katedře mediálních studií Metropolitní univerzity Praha a je vedoucím Centra pro studium mediální kultury tamtéž; externě spolupracuje s pražskou FAMU. Zaměřuje se na filozofii médií, francouzský poststrukturalismus a (sémiotickou) analýzu pop/kulturních fenoménů. Je autorem čtyř monografií. Poslední z nich pojednává o televizní show True Detective (True Detective: Svět, ve kterém se nic nevyřeší). K vydání se v Nakladatelství AMU připravuje jeho pátá monografie o tématu technoimaginace v českém poetismu (Zázračné křížení: Karel Teige a Vítězslav Nezval). Dále je spoluautorem tří kolektivních monografií a koeditorem dvou kolektivních monografií. Napsal také více než dva tucty odborných studií.

#41 Postdigitální Fotografie

Komplexní vidění celého světa fotografie a potřeba neuzavírat toto médium do jednotlivých bublin či mezi skupinky příznivců je vlastní málokterým teoretikům/čkám fotografie. Jedním takovým byl právě Filip Láb. Účastnil se s námi debat při přípravách čísel časopisu, patřil do redakční rady. Filip předčasně odešel z tohoto světa. Jeho výjimečné rozkročení mezi fotožurnalistikou a schopností reflektovat současné umění bylo unikátní a přesně tento typ porozumění a otevřenost, která napomáhá bubliny prolínat, místo se do nich uzavírat, nám všem bude chybět. Toto číslo má rozvíjet odkaz Filipa Lába a jeho poslední knihy se stejnojmenným názvem Postdigitální fotografie. Filipův přínos spočíval jak v zájmu o médium fotografie a technologické aspekty jeho dalšího vývoje, tak ve sledování mediálního světa a odkrývání manipulací, které fotografie dokáže až nebezpečně brilantně zprostředkovávat. Začněme o postdigitální fotografii prvním digitálně upraveným snímkem na světě. Je od Johna Knolla a zobrazujeí jeho přítelkyni na Tahiti. Umělec Constant Dullaart věnoval zmíněné Jennifer celý projekt využívající filtrů Photoshopu se schopností okomentovat jak nedávnou minulost, tak položit otázky ohledně budoucího vývoje práce s obrazem. Jiným exemplárním příkladem, ze kterého by Filip hýkal nadšením, je kauza kolem fotožurnalisty Jonase Bendiksena, o jehož knize plné postprodukovaných snímků píše Adam Mazur. Co je postdigitální fotografie? V případě tohoto čísla je to spektrum přístupů, souvislostí a technologických aspektů počínaje technologií deep face a využíváním umělé inteligence pro automatické vyhledávání obrazů přes (ne)skrytou uhlíkovou stopou dat, fake news a pojem postpravdy k manipulaci skrze postprodukci až po umělecké přístupy od desktopového dokumentu z home-office či divokou postinternetovou estetiku nebo lapidární rozmixování fotek například do tekutého slizu. Pestrá nabídka.