Fotograf Zone – Utopie

Nejsou veškeré formy utopie a utopického myšlení charakteristické tím, že produkují vizi teatrálního dystopického pekla, které se artikuluje v nekonečném odkladu? Ideální prostory, prostředí, místa, země, kde nedochází k výkyvům geologickým, k rupturám společenským. Harmonie životního rytmu prorůstá v magických městech, majících kontakt s exterioritou za předem definovaných podmínek. A možná že někde uvnitř, v samotných neviditelných záhybech dokonalých struktur, se nepostřehnutelně prohlubuje prasklina, jež má potenciál narušit pevně daný řád, porušit harmonii, vykloubit monadologicky uspořádaný svět z údů.

Není náhoda, že fantazmatickou lokalitou utopií jsou ostrovy. Gilles Deleuze rozlišuje mezi dvěma typy ostrovů: na jedné straně existují ty, které lze nazvat kontinentálními neboli ostrovy „nahodilými“, „odvozenými“, protože jsou „oddělené od kontinentu, zrozené rozčleňováním, erozí, odlomením: přežívají i po pohlcení toho, co je kdysi obsahovalo“.¹ Pro utopické myšlení jsou ale mnohem zajímavější ostrovy oceánské, jež jsou „původní, esenciální: některé vznikly podmořskými erupcemi, a na povrch tak vynášejí pohyb v hlubinách; některé se vynořují zvolna, některé zanikají a znovu se objevují a není čas je propojovat“.² A jak dále Deleuze dodává, „snít“ o oceánských ostrovech znamená „snít o tom, že začínáme od nuly, že znovu tvoříme, že jsme v novém počátku“.³

Každý (oceánský/utopický) ostrov je zpočátku „pustý“, „opuštěný“, je situován mimo oblast lidského ztvárňování prostoru. A když k němu dospějeme, dává se nám bezprecedentně, osamocený, plný potenciálu k přetváření – jako bychom se stávali napůl božským stvořitelem ještě neexistujícího řádu, jako bychom mohli budovat prostředí, jež by bylo přesným odrazem naší mysli.

Jenomže; setkání s pustými ostrovy se rozhodně neděje za ideálních podmínek a situací. Již týdny a měsíce bloudíme po povrchu oceánu, jsme vyčerpáni, nevíme, kam nás vlny a proudy unášejí, mapy se staly zbytnými – a najednou se před námi zjeví dosud neobjevené pobřeží, hory a vegetace oceánského ostrova. Anebo na ostrově ztroskotáme, probouzíme se na pláži, v ústech máme sucho, řezné rány hoří na našem těle a hlava nám třeští. Po všemožných pokusech dát o sobě vědět, snahách o zjištění naší geografické lokace začne se mysl potácet v temnotách.

Mysl projikuje sebe sama do krajiny. Začínáme budovat a tvořit dokonalý řád, spoutáváme síly chaosu do teritoria. Robison Crusoe freneticky hromadí, kumuluje zásoby, vytváří monadologické univerzum, v němž má vše své místo – dokonce i jeho věrný souputník Pátek, kterého Robinson nechápe (téměř po celou naraci) jako lidskou bytost, má pevně vymezený okruh činností a povin- Deleuze, ností. Michel Tournier ukazuje, že Robinsonovo kompulzivní chování je neseno melancholicko-afektivně-traumatickým prožíváním situace osamocenosti, jež vede vždy k naprostému zničení. A nabízí východisko: nechat na sebe dopadat paprsky Slunce, zabít kozorožce, stát se s ostrovem jedním. Oprostit se od strat subjektivace a stát se čistou energií. Utopie bylo dosaženo, ovšem za cenu toho, že přestáváme být lidskými entitami.

Anebo máme oceánský utopický ostrov na dosah ruky, jeho tajemství jsou přímo před námi, ale i přesto je nám zamezeno je objevit. V Ecově Ostrovu včerejšího dne se otec Caspar Wanderdrossel ocitá přímo u zdroje tajemství, u ostrova, avšak nikdy na něj nevstoupí, protože neumí plavat. Ztělesnění jeho utopického fantazmatu se rýsuje v těch nejmateriálnějších konturách, ale je odsouzen pouze k vizuální penetraci objektu touhy: „Maltézská observatoř či hvězdárna je nedosažitelná, protože ani otec Wanderdrossel neumí plavat. Loďka byla u břehu ostrova, a tedy jako by nebyla [...] Na druhé straně se zdálo, že otec Caspar si se ztroskotáním, které nebralo konce, nedělá žádné velké starosti, radoval se, že má zase svou kabinu a že může pobývat na palubě a používat své nástroje k pozorování a bádání.“⁴ Princip reality, freudovsky řečeno, – a samozřejmě že otec Caspar při jednom z pokusů překonat vzdálenost mezi jeho lodí a ostrovem umírá.

V podobné situaci se ocitá meziválečná tuzemská avantgarda v čele s Karlem Teigem (ale například i s Krohou). První světová válka napůl otevřela dveře aktualizaci utopických představ o novém uspořádání společnosti. Levicová avantgarda hledala inspiraci v Sovětském svazu, v prostoru, v němž dochází k neskutečně rychlé proměně sociálních, ekonomických, geopolitických struk- tur, jež odmítá veškeré formy kapitalismu a klade důraz na kolektiv. Projekty koldomů, poetistického magic city, ale vůbec samotné biomechaniky těla si kladou za cíl vystavět na troskách světa starého svět nový, plný života, radosti a štěstí. Tělo jako magnet, v němž elektromagnetické životní rytmy rozprostírají nové afekty a zakoušení světa; odstranění ornamentalismu v interiéru, čistota těla, sport, cirkus, boxerská klání, balet, kdy tanečnice nejsou oděny ničím jiným než jejich vlastní kůži, to jsou exprese utopického myšlení; myšlení, které se snažilo vytvořit oceánský ostrov, jenž by byl racionálně zkonstruován a poetisticky protknut výboji smyslových dojmů, v jehož nitru a na jehož povrchu by divoce tančil nový harmonický člověk. A jak již bylo řečeno: podobné vize jsou de facto vždy dystopické: nový člověk trávící čas pracovního procesu podílením se na společné věci, trávící volný čas divoce křepčící s ostatními a nemající kam složit hlavu kromě malé místnosti, v níž má k dispozici stůl a malé lehátko, – to je děsivá vize. Naštěstí, utopie jsou vždy přítomné ve formě odkladu, v dialektice „již nyní“ a „bytí na příchodu“: „Now-here“; „No-where“, píší Deleuze a Guattari. Obklopuje je totiž „oceán“, rovina imanence par excellence, kde hrozí utopení a zešílení. Utopické myšlení pořádá hon na Bílou velrybu dokonalé společnosti jen proto, aby při finálním střetnutí zemřelo spolu s ní.

Utopie jsou technicistní; jsou kadlubem techniky. Jak ukazuje populární literatura, například Wellsův román z roku 1914 The World Set Free, technický pokrok povede ke zničení dosavadního světa, na jehož základech bude možné vybudovat svět nový. Wells ve zmíněné knize „předpovídal objev atomové energie v roce 1933 a její plné průmyslové využívání v roce 1953, kdy atom definitivně nahradí páru. Objev levné a snadno dostupné energie [...] však způsobí naprostý kolaps civilizace, rostoucí nezaměstnanost, nepokoje a nakonec vede ke zničující válce – a ke svržení atomové bomby na Berlín [...] H. G. Wells si ovšem v polovině druhého desetiletí 20. století ještě představoval, že zhroucení a ničivá světová válka se nakonec stanou předstupněm nastolení nového řádu ve světě osvobozeném od práce, v němž se pracující člověk změní v tvořivého umělce“.⁵

A nezapomínejme, kolik víry bylo vkládáno do digitální a počítačové technologie. Jakkoliv v mnoha oblastech výroby a průmyslu stroje nahradily lidskou práci, nebo se člověk stává operatérem stroje, rozhodně nežijeme v situaci, kdy by penetrace všech odvětví lidského života síťovými médii vedla ke zmírňování socioekonomických diferencí; ba právě naopak. Ostatně celá řada utopických představ ohledně vztahu nejmodernější technologie a společnosti byla po roce 2000 nahrazena dystopickými vizemi popisujícími „společnost kontroly“ či tvrzeními řady autorů, že umělá inteligence a stroje nahradí lidské výsadní postavení na planetě a že toto nahrazení je dalším stupněm (sic!) evolučního vývoje. Ostrovy začínají být pohlcovány a zahlcovány, pomalu mizí, a přesto se síla utopií znovu a znovu dere na povrch.

Politika a mikropolitika touhy, střetu, agrese. Boj mezi tekutým státem, nelokalizovatelnými zdroji moci a ostrou podzemní, téměř až teroristickou linií. A návrat k přírodě, kdy se na povrchu jedná o návrat k Zemi, ale mnohem spíše jde o jiný způsob stratifikace landscape. Holotropní dýchání, revival new age komunit jsou podivným záškubem světa zmítajícího se po vektorech infinitezimálního hledání utopické slasti a surové kapitalistické exploatace.

Popis veškerých forem úniku, který nabízí Michel Houellebecq, je přesný a nekompromisní. Možná že nám nezbývá nic jiného než se podvolit. Protože nejspíše ještě nechceme zemřít, protože žijeme ve světě, o němž víme, že se v něm nikdy nic nevyřeší.

Vyvarujme se velkých akcí, říká Slavoj Žižek, a má pravdu; úplně stačí, když ukážeme, že Jordan Peterson nemá moc co říci, že jeho návod na spokojený život je utopickou ideologií západního světa. Jistě, na smoothie z manga bychom si neměli nechat sáhnout, ale neměli bychom si nechat sáhnout ani na kartony modrých camelek, jejichž kouř je v jistém slova smyslu divočejší než kterékoliv halucinogeny: „Kolem páté, někdy šesté vstanu [...] Jako první zapnu elektrický kávovar; večer jsem naplnil nádržku vodou a filtr mletou kávou (obvykle Malongo, u kávy jsem zůstal dost náročný. Nezapálím si, dokud se poprvé nenapiju; jde o omezení, které si ordinuji, každodenní úspěch, jenž se stal mým hlavním zdrojem pýchy (je nicméně fakt, že elektrické kávovary vaří rychle). Úleva, kterou mi přináší první cigareta, je okamžitá, až neuvěřitelně prudká. Nikotin je perfektní droga, prostá a tvrdá, jež nepřináší žádnou radost a je definována pouze nedostatkem a uspokojením nedostatku.“⁶

Zdá se, že nejsem velkým přítelem utopií. Mnohem bližší jsou mi fantazmata. Ovšemže; utopie jsou vždy do jisté míry fantazmatické, fantazmata v sobě obsahují špetku utopie. Ale o to nejde. Utopie jsou pro mne spojené s kolektivním, s řádem, uspořádáním, štěstím a radostí. Fantazmata jsou traumatická (ale která utopie nenachází svůj zdroj v traumatu?), divoká, halucinační a nepredikovatelná/singulární. Zasahují bez upozornění, jsou vždy- a všudypřítomná. Jsou vždy v nás, v nejniternějších puklinách a rupturách naší mysli se ukrývají přízraky. Stejně jako utopiemi i fantazmaty se můžeme zalknout, utopit se v nich. Ale možná že právě tento vnitřní děs vytváří materiální i imateriální podmínky činnosti a jednání. Možná že jsou to právě fantazmata (asubjektivní ve své podstatě, subjektivní ve své síle), kdo je hybným elementem světa.

Text: Martin Charvát

Deleuze, Gilles. Pusté ostrovy a jiné texty. 2010. Praha: Herrmann a synové, s. 9.
Ibid., s. 9.
Ibid., s. 10.
Eco, Umberto. Ostrov včerejšího dne. 2004. Praha: Argo, s. 244.
Petříček, Miroslav. Filosofie en noir. 2018. Praha: Herrmann a synové, s. 14–15.
Houellebecq, Michel. Serotonin. 2019. Praha: Odeon, s. 5.

Martin Charvát

působí jako odborný asistent na katedře mediálních studií Metropolitní univerzity Praha a je vedoucím Centra pro studium mediální kultury tamtéž; externě spolupracuje s pražskou FAMU. Zaměřuje se na filozofii médií, francouzský poststrukturalismus a (sémiotickou) analýzu pop/kulturních fenoménů. Je autorem čtyř monografií. Poslední z nich pojednává o televizní show True Detective (True Detective: Svět, ve kterém se nic nevyřeší). K vydání se v Nakladatelství AMU připravuje jeho pátá monografie o tématu technoimaginace v českém poetismu (Zázračné křížení: Karel Teige a Vítězslav Nezval). Dále je spoluautorem tří kolektivních monografií a koeditorem dvou kolektivních monografií. Napsal také více než dva tucty odborných studií.

#36 Nové Utopie

Fenomén utopie chápeme jako problematicky široký pojem, a proto se jej snažíme ukotvit především v oblasti politické ekonomie a čtenáři ho představit prizmatem co nejsoučasnější umělecké a teoretické interpretace. Termín utopie je dnes často chápán především jako historický pojem, který nepřináší mnoho nového a v širší společnosti je spjatý především s minulostí, v případě vizuální kultury a umění pak zejména s modernistickými architektonickými vizemi vyjadřujícími představy o novém uspořádání společnosti. Takovému zjednodušujícímu a do historie se nořícímu přístupu se chceme vyhnout. Samozřejmě nelze nezohlednit některé zásadní projekty, např. politické hnutí Black Panthers, umělecké vzdělávání Black Mountain College, architekturu florentských radikálních designerů UFO, Superstudio či 9999, případně i projekty Le Corbusiera či školy Bauhaus. Vždy je však nezbytné nabídnout pohled na to, jak se k daným myšlenkám vztahujeme dnes, a jak je s nimi tedy v oblasti obrazu pracováno. Východiskem pro interpretaci pojmu utopie je pro nás termín commons neboli společné sdílení. Umožňuje rozehrát v čísle pátrání po nových utopií v současné společnosti. Ptáme se po tom, jak jsou nové možnosti spolupráce, soužití, společného sdílení zdrojů, informací a komodit aktuálně reflektovány ve vizuálním umění (a s ohledem na historii odkud čerpají)? Zajímají nás oblasti komunitního a duchovního života, nových ekonomických sítí, radikální pedagogiky, současné vize možností vědeckého poznávání světa i způsoby utváření nových podob sociálních vztahů. Rádi bychom se pokusili hledat odpovědi na to, jaké jsou role a podoby utopie v současné společnosti, jež je nálepkována tolika dystopickými termíny (např. riziková či postpravdivá) a prostřednictvím tematického čísla chceme nabídnout pozitivní pohled ohledávající možná řešení současných katastrofických dat, scénářů a debat. Právě po nabízení řešení v době „permanentní krize“ je tolik voláno, jen málokdy jsou však v umění i teorii představena. Z pohledu obrazové komunikace se vedle fotografie budeme také více obracet k novým možnostem zobrazování, s nimiž umělci pracují, aby dokázali prefigurovat nové systémy komunikace a vztahů. Pracováno tedy s pohyblivým obrazem, videohrou i počítačovými animacemi.