David Wojnarowicz – Nožům na dosah

„Jaké struktury a obrazy jsou zakódované a uzamčené ve všech těch genech, buňkách a kostech, které vlečou svět v ústrety mým očím? Co mají tyto oči společného s bezpeč- nostními kamerami? A co společného mají žíly, které křižují má zápěstí, s elektrickými dráty?"¹ Téměř dvě desítky let poté, co David Wojnarowicz podlehl AIDS, vzbudil kontro- verzi jeho film A Fire in my Belly (1987). Záběr, v němž na zemi pohozený krucifix freneticky oblézá změť mravenců, nakonec vedl dokonce k odstranění díla z výstavy v Národní portrétní galerii ve Washingtonu. Máloco snad může lépe svědčit o aktuálnosti boje proti moralistické konzervativní přetvářce, jejž Wojnarowicz ve svých dílech vytrvale sváděl. Zkušenost s domácím násilím, prostitucí, bezdomovectvím a stigmatizací homosexuality či s životem s HIV ho vedla k ne- kompromisní kritice povrchní normativity, v jejímž jméně se z falešné slušnosti tváříme, že u nás v sousedství je všechno v pořádku, zatímco uhýbáme pohledem před strukturální opresí drtící těla těch, s nimiž „spořádaná“ společnost nepočítá.

Podobně jako mnozí ze scény v East Village zpochyb-ňoval hodnoty západní civilizace a obracel se k životu na jejím okraji. Jednotlivá témata u něj však s imaginativní ho-rečnatostí přerůstají v lepkavé ponuré inferno nemoci, smrti a rozkladu, v jehož úplném středu probleskuje nečekaná víra v sílu zranitelnosti a krásy. I mravenci znepokojivě se hemžící po fotografiích nahých těl, zbraní, peněz, hodin nebo očí slouží Wojnarowiczovi jako paralela lidského uspořádání: „Mají královny, vytvářejí válečné konflikty, chovají zvířata, drží si otroky.“² Znejistění vyvolané přítomností mravenců, hadů, žab či jiných ne-lidských druhů je navíc mnohdy umocněno jejich nepřiměřenou velikostí (Ant Series), která jako by nás, podobně jako výstřižky z atlasu světa nahrazující mnohdy v jeho kolážích a sochách lidskou kůži, nutila zpochybňovat samozřejmost naší racionální nadvlády nad realitou.

Wojnarowicz po sobě za svůj krátký život zanechal celou řadu maleb, kreseb, objektů, fotografií, textů a filmo-vých a zvukových nahrávek, jež vynikají jakousi konzistentní kolážovitostí. Snová logika nečekaných spojů mezi novými i nalezenými materiály zahaluje zdánlivě poznatelný idealizovaný svět (amerického předměstí) těžkou mlhou noční můry, z níž se nemůžeme probudit. Tyto „gore“ výjevy hořících po-stav a domů, kostlivců, těl a krve však kontrapunktuje právě cit pro křehkost doprovázený zvláštní otevřeností fantazijním režimům. V duchu jeho slavného citátu „Hell is a place on Earth. Heaven is a place in your head“ se tak dětská naivita střetává s krutostí společenských předsudků (One Day This Kid…) a halucinatorní řádky o technologizaci a válce přiroze-ně lemují i křehké okvětní listy rozkvetlých rostlin (Americans Can’t Deal with Death).

Naděje na vytvoření radikálního zlomu skrze fyzickou manipulaci kolážovaného materiálu jako by v lecčem rozeznívala Burroughsovo „cut-up“ tažení proti diktátu linearity, které teoretická jednotka ccru³ později překřtila na gesto „čarodějnictví“ využívající magickou moc „nůžek či vystřelovacího nože“ k osvobozujícímu rozetnutí svazujícího systému.⁴ Rozpojený a promíchaný svět Wojnarowiczových koláží v tomto duchu svou nečitelností a fantazijní intenzitou ukazuje, že umělecká fikce nemusí být pouhým reflektivním komentářem, ale živou řeznou zbraní k přetváření reality rukou opoziční imaginace.

Pro Wojnarowicze je osobní vždy společenským a es-tetické nevyhnutelně politickým. Odpor proti zraňující moci totiž nemůže rozlišovat mezi mediální specificitou malby, grafiky, textu či hudební melodie, ale každý výrazový pro-středek se v něm rozrůstá v žitou poetickou praxi. Podobný aktivní přístup přitom nelze zploštit na „pouhý“ aktivismus, s nímž je autor nejčastěji spojován. Mnohem spíš představu-je každodenní vzdorující existenci v hluboké propasti společenských krizí, v níž se umění rodí z rozhořčení, které nelze umlčet několika stehy (A Fire in My Belly). A snad právě ti, kdo jsou i dnes „nožům na dosah“^⁵ v sobě mohou probudit ona magická gesta k rozevření trhliny. Protože jedině „s do-statkem gest dokážeme ohlušit satelity a pozvednout oponu kolem řídícího centra“.⁶

Text: Noemi Purkrábková

POPISKY

1 | David Wojnarowicz, Bez názvu, bromostříbrná fotografie, 50,4 × 60,6 cm, 1993, Christie‘s Images, Londýn / Scala, Florencie, 2021
2 | David Wojnarowicz, Oheň, syntetická polymerová barva, lepený papír na překližce, dva panely, 182,9 × 243,8 cm, 1987, dar fondu Agnes Gund a Barbary Jakobson, Muzeum moderního umění, New York / Scala, Florencie, 2021
3 | David Wojnarowicz, Bez názvu (One Day This Kid...), arch 75,7 × 101,9 × 0,5 cm, obrázek 71,4 × 95,3 cm, 1990, Whitney Museum of American Art / s licencí Scala, 2021