Michele Borzoni – Workforce: Day Laborers

Michele Borzoni se ve svých dokumentárních souborech dlouhodobě věnuje otázkám práce, pracovní síly, zaměstnanosti. Pokrývá celou škálu problematiky pracovních podmínek v Itálii. Zkoumá novodobé fenomény z oblasti zaměstnanosti, jako je např. převzetí a záchrana krachujících firem jejími zaměstnanci v sérii Workers Buyout, kde dokumentuje úspěšné snahy zaměstnanců o zachování jejich pracovních míst a další rozvoj firmy. V další ze svých sérií, souboru Logistic Centers, se zabývá prací a pracovními podmínkami v logistických centrech nadnárodních korporací jako je Ikea, Amazon či Zalando, které sídlí na severovýchodě Itálie a jsou velkými hráči na trhu práce. Podobně se pak v sérii Call Centers věnuje jedné z nejzákladnějších profesí, která zažívala v letech 2003 až 2008 v Itálii boom. Po krizi se ale tato nejjednodušší profese, zaměstnávající moderní dělníky telekomunikační pásové výroby, začala přesouvat dále na východ, zanechávajíce za sebou tisíce lidí bez práce. Michele Borzoniho zajímají též pracovní podmínky v textilním průmyslu v distriktu Prato, místu s největší koncentrací čínských pracovníků v Evropě. Kromě toho fotografuje zoufalé snahy o úspěšné složení zkoušek na místa ve státní správě, jedné z mála jistot v krizí zmítané zemi. Nepříliš překvapivě se pak věnuje i odborům a snahám o zachování důstojných pracovních podmínek v 21. století.

Zde představená série fotografií Workforce – Day Laborers zpracovává problematiku námezdní pracovní síly na jeden den. V Itálii působí přes 300 tisíc nádeníků převážně ze subsaharské Afriky. Tito moderní nádeníci představují tu nejlevnější pracovní sílu, žijí v provizorních stanových táborech, někdy legálních, někdy nelegálních, squatují v opuštěných budovách, přežívají v ad hoc utvářených ghettech. Jsou převážně ilegálně najímáni na denní práce v zemědělství, na sběr citrusů a rajčat.

V sérii devíti fotografií Borzoni ukazuje pouze podmínky, ve kterých nádeníci přežívají, spí, žijí. Podobně jako ve většině svých dalších souborů nevypráví konkrétní příběhy jednotlivců, ale snaží se postihnout problematiku na obecnější úrovni. Ukazuje prázdné prostory továren s provizorně vybudovaným ubytováním, zubožená stanová městečka, ghetta s provizorními přístřešky ze stavebních plachet, poslepovaná jako nějaká špatná karikatura vlaštovčích hnízd z odpadu moderní civilizace. Rozpadající se karavany, dobité pracovní unimobuňky, palety místo postelí, špinavé spací pytle, prostěradla a hadry namísto stěn. Nikde nevidíme jediného obyvatele, vidíme jen prostory jako z postapokalyptického pracovního lágru. S touto nepěknou realitou ostře kontrastuje forma Borzoniho fotografií. Jeho fotografie jsou formálně vyčištěné, kompozičně uhlazené, v tonalitě high-key, asociované obvykle s čistotou a uhlazeností. Fotograf používá moderní trendy obrazové prostředky, sterilní vizuální jazyk reklamy, módního editorialu či instagramového postu, se sníženou saturací, snížením kontrastem. Kultivovaná obrazová složka se katastroficky sráží se zobrazovanou neutěšenou realitou a dále ji umocňuje. Toto jsou kritické obrazy rozvinuté moderní demokratické společnosti, vrcholného kapitalismu, civilizace v bodu zlomu těsně před jejím pádem do bezedné propasti. Obrazy moderního otroctví, odlidštěné práce bez jakékoliv perspektivy, úcty, práva či zastání. Práce vykonávané živými stroji, ne náhodou navazující na klasickou otrokářskou a koloniální tradici, chybí už jen pódia na dražby a výměny otroků s nezbytnými prohlídkami chrupu. Michele Borzoni odhaluje krutou realitu skrytou za levnou zeleninou a ovocem, které máme všichni tak rádi po celý rok na svých stolech. Na našem zdraví a jídle přece záleží nejvíc, za každou cenu. Zejména, pokud je skryta ta skutečná cena, kterou za tyto výdobytky moderního života platíme. Zelenina se na Borzoniho fotografiích stává obžalobou minimálně stejného zločinu a pokrytectví jako maso z živočišného průmyslu. Náš zdravý životní styl je vykoupen vykořisťováním v původním smyslu slova, oprášením staré dobré koloniální tradice namixované pololegálními praktikami postkapitalistického neoliberalismu.

Text | Filip Láb

POPISKY

z cylu Workforce – Day Laborers, 2016
1–2 | Rosarno (RC). Ubytovací zařízení v San Ferdinandu zřízené regionem Kalábrie nedaleko Rosarna poskytuje přístřeší až 800 námezdním dělníkům v 72 stanech a přibližně 150 dočasných přístřešcích.
3–4 | Rosarno (RC). Dočasný tábor na předměstí Rosarna, kde je ubytováno kolem sta námezdních dělníků z Afriky v období sklizně citrusů. Rosarno (RC). Ubytovací zařízení v San Ferdinandu zřízené regionem Kalábrie nedaleko Rosarna poskytuje přístřeší až 800 námezdním dělníkům v 72 stanech a přibližně 150 dočasných přístřešcích.
5–6 | Drosi (Gioia Tauro). Dočasný příbytek v citrusovém háji na pláních u města Gioia Tauro. Podle odborové organizace CGIL v Itálii pracuje okolo 400 tisíc zahraničních námezdních dělníků, kteří získávají práci prostřednictvím systému „caporalato“ (přímé zaměstnávání zemědělských dělníků za velmi nízké mzdy).
7 | Palazzo San Gervasio (PZ). Ubytovací zařízení zřízené Červeným křížem ve městě Palazzo San Gervasio má kapacitu 250 lůžek pro námezdní dělníky během sklizně rajčat v regionu Basilicata. Zřízení táboru finančně podpořil region Basilicata, aby přispěl k zajištění nutného ubytování pro sezónní dělníky.
8 | Rosarno (RC). Obsazená továrna v San Ferdinandu bez toalet, elektřiny a tekoucí vody poskytuje přístřeší 250 námezdním dělníků z Afriky.
9 | Drosi (Gioia Tauro). Dům obsazený sezónními dělníky, Piana di Giola Tauro. Námezdní dělníci z řad migrantů jsou vykořisťováni a jsou nuceni žít v nehygienických podmínkách. Odhadovaná mzda zemědělského dělníka s nepravidelným zaměstnáním v systému „caporale“ je 25-30 euro na den (o 40% méně než mají italští dělníci) za průměrnou 10-12 hodinovou pracovní dobu.
10 | Rosarno (RC). Pohled na dočasný obchod v obsazené továrně v San Ferdinandu nedaleko Rosarna, kde během sklizně žije kolem 250 námezdních dělníků.