Stanislav Krupař – Přes moře

Zároveň také nesmírně silný příběh o lidské solidaritě, nezlomné touze po svobodě a obyčejném životě v klidu a míru. Krupař s Bauerem přinesli svědectví radikálně odlišné od mainstreamového narativu divoké hordy hrnoucí se sebrat nám naše životní jistoty. Pozoruhodné na příběhu je, že se Krupařovi jako jedinému fotografovi podařilo pořídit fotografie přímo z cesty s pašeráky.

Krupařovi s Bauerem se pod fiktivní identitou podařilo připojit ke skupině uprchlíků a projít s nimi celou jednu trasu migrační krize. Na zakázku časopisu Die Zeit Bauer příběh sepsal formou literární reportáže a Krupař nafotografoval. Následně celá reportáž vyšla i v knižní podobě, v mnoha jazykových mutacích. V sérii Krupařových fotografií sledujeme příběh jedné konkrétní rodiny, která se pokouší dostat do Evropy. Spolu s otcem syrské rodiny Amarem Obaidem se dva evropští novináři v utajení pokusili v malé skupině uprchlíků překonat více než 1500 km dlouhou cestu přes moře.

Celý příběh této skupiny je nekonečnou sérií komplikací, nadějí a zklamání, zmaru a dalších nadějí. Hrdinové tohoto příběhu byli vraceni zas a znovu na začátek a zkoušeli se na cestu vydat opakovaně jako v nějaké počítačové hře. Fotografování za těchto podmínek je fakticky vyloučené, fotograf musel pracovat skrytě, aby ho při focení nikdo neviděl. Pouze první a závěrečné snímky série vznikly na profesionální reportážní fotoaparát, většinu času byl Krupař odkázán pouze na mobilní telefon a digitální kompakt.

Na první pohled je Krupařova série technicky nesourodá, fragmentovaná, rozbitá. V čem ale spočívá naprostá unikátnost těchto fotografií, je způsob, jakým proměňující se formální kvalita fotografií kopíruje vývoj celého příběhu, emoce zúčastněných, neustále se střídající naději s beznadějí a postupné další a další komplikace a události. Jako by i měnící se formální stránka této série byla vystavěna na schématu řeckého dramatu, expozice – kolize – krize – peripetie – katastrofa.

Výsledkem je série zhruba třiceti fotografií (výběr na webových stránkách autora a v knižní publikaci se lehce liší). Je to právě technologické omezení, které dělá tuto sérii tak silnou a emotivní. Celé obrazové vyprávění začíná formálně perfektními snímky, které postupně přecházejí ve fotografie neostré, zrnité, podexponované, špatně čitelné. Místy se opět vrací ostrý pohled, aby s nadcházející nocí a dalším pokusem o cestu přišel až halucinační charakter technické nekvality. Teprve na závěr celé série, kdy příběh celé rodiny s obtížemi dospěl k happy endu, se vracíme i do fotografického „normálu“ technických standardů. Jako by vše, co se odehrálo mezi tím, bylo jen špatným snem, rozmlženým, zobecněným, bez popisných detailů, hluboko zastrčenou vzpomínkou, vracející se noční můrou.

Zároveň je série výrazně symbolická, jednotlivé fotografie ilustrují onu úpornou snahu, aby vše bylo zase normální a všední. Celý příběh otevírá fotografie z konspiračního bytu v Alexandrii, kde se uprchlíci několik dní skrývali v samém centru města. Prostý pohled z okna bytu ven, na otevřené moře, s Evropou za obzorem, v sobě shrnuje celý budoucí příběh, který se nám vzápětí začne odvíjet před očima. Díváme se hledáčkem fotoaparátu z okna, hledíme plni nadějí za klidný otevřený horizont, hledíme vstříc budoucnosti, lepšímu životu. Dál se před divákem otevírá příběh Amara, hlavního protagonisty putování, úspěšného syrského obchodníka, který se v luxusním bytě v Káhiře loučí s pětiletou dcerou večer před tím, než se vydá na cestu do Evropy. Opulentní barokní interiér kontrastuje se sportovním batůžkem a taškou, se kterými se ráno vydá na cestu. Pokračujeme Amarovým loučením s manželkou Rolandou. Z této civilní scény už se rychle přeneseme do zběsilé fotografie zbrklého nočního přesunu, akce, která se bude pro celou skupinu v následujících dnech cyklicky opakovat. Na snímku z mobilu není fakticky nic zřetelného, přesto je exaktním zobrazením spěchu, stresu, nejistoty. Následuje návrat do dne, z auta tajně pořízený snímek pašeráků lidí, dekomponovaný, vyfotografovaný přes Amarova záda v modré sportovní bundě, kterou si pořídil na cestu lodí přes moře. Tento pohled se bude dále opakovat, přes Amarovo rameno se budeme Krupařovýma očima dívat i na dalších fotografiích z lodi. Noční fotografie jsou buď velmi zrnité (ty pořízené mobilním telefonem), nebo výrazně rozmazané (pořízené na dlouhé expoziční časy). Fotografie najednou postrádají detail, přestávají být popisné, zprostředkovávají hlavně emoce a atmosféru a připomínají spíš malby než tradiční fotografické obrazy. Noční snímky z ostrova Nelson i z následného zadržení egyptským námořnictvem rázem získávají na síle i přes své fotografické nekvality. Respektive právě díky nim jsou tak intenzivní a uvěřitelné. 

Po adrenalinových scénách se ocitáme ve vězení zpátky v Alexandrii. Rychlou akci střídá nečinnost ve vězení, Krupař fotografuje většinou v noci, když všichni včetně dozorců spí. Fotografie vyčerpané třináctileté diabetičky Bissam stojící osamoceně uprostřed noci s vyděšeným prázdným pohledem v místnosti pokryté těly spících zadržených je scénou naprosté apokalypsy. Vězeňskou sekvenci uzavírá fotografie Amara rezignovaně sedícího v pruhu světla ve vězení, hlavního hrdiny, kterému poprvé v příběhu začínají docházet síly i naděje.

V další kapitole obrazového příběhu pak sledujeme dvě separátní linie bratrů Alla a Hussama, kterým se podařilo dostat se do vysněného Švédska. Portrét staršího z bratrů za oroseným sklem hledícího posmutněle ven z okna nás vrací k úvodní fotografii série a ukazuje, že nový život nebude úplně jednoduchý.

Série fotografií končí happy endem, Amarovým setkáním se ženou Rolandou a dětmi na letišti ve Frankfurtu, rok od začátku putování. Krupař si v popisku stěžuje, že se fotografie nepovedla, že z ní není nic, kompozice je rozbitá. Snímek je rozmazaný, zamlžený, vypadá to, jako by síle emotivního momentu podlehla i fotografická technika. Opět se opakuje, jako v celé sérii, že i formální stránka fotografií je sama o sobě výpovědí. Celou sérii uzavírá momentka celé rodiny ve Frankfurtu, společně pořizující selfie s panoramatem města. Vše se vrací do normálu, rodinný příběh opět získává jasné kontury a fotografie svou přesnou kompozici, detail a ostrost.

Text | Filip Láb 

POPISKY

z cyklu Přes moře: S uprchlíky na cestě do Evropy, 2015
1 | Syrští uprchlíci v Egyptě. Anas Abduldayem (Amar, 51), rodilý Syřan ve svém bytě  v Káhiře v den, kdy opouští svou rodinu. Amar pózuje se svou nejmladší dcerou a zavazadly, které si bere s sebou.
2 | Výhled na moře z posledního konspirativního bytu v Alexandrii.
3 | Amar (zcela vlevo zezadu) sleduje gang pašeráků (druhý zleva v bílé košili je Ismail,  jejich šéf).
4 | Skupina syrských uprchlíků se dívá na první přeplněnou pašeráckou loď vyplouvající z ostrova  Nelson Island u Alexandrie.
5 | Amar (vlevo), zadržen egyptským námořnictvem při pokusu o nelegální odchod z Egypta.
6 | Bissam, patnáctiletá syrská dívka na útěku do Evropy spolu se svou maminkou, dvacetiletou  sestrou a sedmnáctiletým bratrem. Bissam trpí cukrovkou a cesta s pašeráky přes moře a následné uvěznění pro ni znamenalo boj o holý život.
7 | Zoufalý Amar v detenčním centru egyptské policie v Alexandrii.
8 | Švédsko. Alla, původně z Damašku, skončil s celou skupinou syrských běženců v egyptském  vězení, po propuštění cestu zopakoval a dostal se do Švédska. Jeho mladší bratr, který se vydal po jeho stopách, ve Středozemním moři utonul. Allův portrét v kuchyni ubytovny pro běžence ve švédském maloměstě Saffle. Dnes pracuje jako svářeč. Stále sní o tom, že se vrátí do Sýrie.
9 | Shledání syrské rodiny ve Frankfurtu nad Mohanem. Amar se setkává se svou manželkou a třemi dcerami. Amar opustil Egypt před rokem, nakonec získal politický azyl v Německu.
10 | Amar a jeho dcery na první procházce do centra Frankfurtu, hned první den pobytu v Německu.