Neil Harbisson – Vidět jako kyborg

Konceptuální umělec Neil Harbisson je prvním úředně uznaným kyborgem na světe. Narodil se v roce 1982 s výraznou formou barvosleposti, kterou nyní řeší jeho nový kybernetický smyslový orgán. Zařízení, které má Harbisson voperované do zadní části lebky, snímá světelné spektrum a následně jej převádí na vibrace. Oproti možnostem vnímání barevného spektra lidským okem má první kyborg rozšířenou možnost vnímat i další části elektromagnetického spektra, jako je infračervené nebo ultrafialové záření. Lidským okem viditelné barevné spektrum se pohybuje přibližně ve vlnových délkách 380 až 750 nm (nanometrů), čemuž odpovídá rozsah frekvencí 790 až 400 THz (terahertz), zatímco Harbisson je schopen vnímat infračervené záření o vlnových délkách přibližně 760 nm až 1 mm a ultrafialové záření 400 až 10 nm. 

Harbisson jako popularizátor mezidruhových operací hovoří o rozšíření smyslů, přirozeném vývoji, přizpůsobení se, zefektivnění sebe sama. Uvádí příklady: nevyrábět klimatizace, ale mít možnost regulovat svou tělesnou teplotu nebo místo produkce umělého světla mít noční vidění. Škála těchto nápadů má v sobě i ekologické poselství – přizpůsobovat se prostředí, planetě, nikoli naopak. Sám Harbisson chystá další úpravy, další rozšíření smyslů.

Anténa, která kyborgovi zprostředkovává barvy převedené na zvuk je již mnohokrát vylepšená. Současný snímač disponuje internetovým připojením, díky němuž je možné vnímat barvy, UV a IR záření například ve vesmíru (data poskytovaná Národním úřadem pro letectví a kosmonautiku). Nejbližší Harbissonovi přátelé mají přístup k jeho technickému smyslu a mohou mu kdykoli posílat barvy převáděné na zvuk. Současně také s připojením k internetu existuje možnost narušení a zneužití smyslu na dálku.

Barva je vlastnost světla

Tato poučka zařazená do fyziky na základní škole nám připomíná, že bez světla není barvy. Dále přichází otázka percepce na jedné straně a normy zobrazení barev v rámci různých barevných modelů a fungování v běžném životě na straně druhé. De facto neexistuje shoda v zobrazení digitálních barev v závislosti na zobrazovacích zařízeních. Představme si tedy Harbissona, který nevnímá barvy okem, ale převedené na základě jejich vlnové délky na zvuk. Navazuji pak s uvažováním, zda bychom digitální barvy nemohli vnímat skrz jejich matematický zápis. Nebo vyzdvihněme uvažování teoretičky vizuální kultury Andrey Průchové, zda by mohla existovat nadbarva/hyperbarva.² Slyšet barvy se pak zdá jako přesné řešení.

Text | Jana Bernartová

POPISKY

1 | z cyklu Sound Palette Cards (C Major Triad, C Major Chord, C Augmented Triad, C Major 6th Chord, C Minor Triad, C Minor Chord, C Diminished Triad, C Minor 6th Chord
2 | Stelarc, z cyklu Sound Portraits
3 | z cyklu Colour Speeches (George W. Bush, Barack Obama, Martin Luther King, Adolf Hitler)
4 | z cyklu Sonochromatic LPs
5 | z cyklu City Colours: Monaco (Monaco), Andorra La Vella (Andora), Bratislava (Slovensko), Vídeň (Rakousko), Dublin (Irsko), Lisabon (Portugalsko), Záhřeb (Chorvatsko), Lublaň (Slovinsko), Vaduz (Lichtenštejnsko), Bern (Švýcarsko), Budapešť (Maďarsko)
6 | foto © Lars Norgaard