Josef Rabara – Ten úsmev žien v tvári mám

9. 5. 2018

Josef Rabara, projekt Mušnula, 2012

Práce Josefa „Joži” Rabary protíná řadu sfér od fotografie přes hudební produkci po moderování v rozhlasovém prostoru. Na jisté aspekty své umělecké činnosti navazuje i v širším kontextu své různorodé praxe. Lze tak vypozorovat spojitost například mezi tělem jako primárním nástrojem jeho performativních akcí a jeho současným povoláním lektora jógy. Podobně tak queer tematiku a queer identity zpracovává nejen ve svých uměleckých dílech, ale později také jako moderátor pořadu Kvér na Radiu Wave.

Josef Rabara absolvoval Ateliér Fotografie profesora Pavla Baňky na ústecké Fakultě užitého umění a designu. Již tam začal pracovat s tělem jako hlavním námětem svých fotografií, například v sériích Žena a život (2008) nebo Oh England (2009), vzniklé v době jeho studentské stáže v Anglii. Další ranou prací je fotografická série Maty & Dany (2010), ve které pracuje s tématem trans identity, později zhmotnil jako diplomovou práci projekt Mušnula (2012).

Důležitým společným bodem Rabarovy práce je však vždy tělo: ať už jeho vlastní, či ostatních zobrazovaných lidí, či pomyslné společenské tělo, snažící se vymanit z rigidní binarity muž – žena. Ta je spjata nejen s nespočtem genderových stereotypů, ale také s předpokladem, že heterosexualita je výchozí a často stále jedinou většinově akceptovatelnou sexualitou. V roce 2015 měl Rabara společnou výstavu s Karolem Radziszewskim ve Fotograf gallery, nazvanou Zítra bude jinak. Název výstavy byl odvozen od citátu z deníku Stanislava Z., jenž byl centrem Rabarovy stejně titulované instalace. Stanislav, který si svůj deník vedl od poloviny 40. let minulého století, jej používal pro pochopení své touhy po jiných mužích, kterou vnímal jako úchylku, a doufal, že se z ní vyléčí. Stránky deníku jsou polepeny výstřižky sportovců a voyeurskými snímky mužů pořízenými Stanislavem na veřejnosti, do kterých se projektuje v té době striktně zakázaná, avšak pro něj nepotlačitelná homoerotická touha. Ukazuje se tu síla fotografie jakožto média, které v tomto případě pomohlo Stanislavovi vnímat jeho vlastní sexualitu a odlišnost. Na druhou stranu je zde znát význam kontextu – fotografie přiblížených mužských rozkroků dnes působí až úsměvným dojmem, jakkoliv bolestná je jejich historie. Pocit „zakázaného“ pak autor instalace podtrhnul nainstalovanou temnou komorou, evokující prostory nočních klubů, jež slouží jako místa ilegálních sexuálních styků. Jisté skrývání a vyvěrání homoerotické touhy pak spojilo časem tak oddělené složky, jakými jsou Stanislavovy fotografie a současnější darkroom.

Ve zcela odlišně pojatém projektu, jímž je Mušnula, Rabara pracuje s vlastním tělem a podkopáváním společností jasně daných genderových rolí. Již z názvu tohoto hudebně-performativního projektu lze cítit jistou hru s mužskou, potažmo genderovou identitou. Rabara se v něm vztahuje ke svému dětství, konkrétně k momentu, kdy se v 80. letech minulého století jako malý chlapec z Košic zúčastnil talentové soutěže převlečený za Madonnu. Jak sám říká, byla to první košická travesti show, ještě dávno před tím, než tento pojem vstoupil do povědomí československého obyvatelstva. Tento moment se rozhodl zopakovat ke konci svých studiích v Ústí nad Labem, ale ve větším měřítku, s vlastní hudební produkcí a videoklipy natočenými ke každé písni. Jednou z prvních písní této skupiny byla Skúška prvých šiat od slovenské hvězdy Mariky Gombitové, což zapříčinilo nečekanou pozornost z různých koutů slovenské společnosti.

Jožo Rabara se v současnosti realizuje zejména prostřednictvím Mušnuly. Neznamená to, že by se obracel k hudební kariéře – ve vystoupení jeho skupiny silně převažuje složka performativní nad hudebním prvkem, což umělci dává možnost nabourávat genderové stereotypy a být "genderfuck“ jak se patří.

Text | Natálie Drtinová

POPISKY

Natálie Drtinová

Natálie Drtinová je teoretička umění zaměřující se na průsečík umění se společenskou problematikou. Věnuje se kurátorství, psaní a bádaní. V současné době je doktorandkou na FF UK a spravuje pozůstalost Anny Zemánkové.

#31 tělo

Zobrazení těla může mít mnoho podob zrcadlících nekonečnou lidskou touhu otiskovat fragmenty sebe sama. Téma těla, tělesnosti se ve fotografii objevuje od samého počátku. Není to však jen klasická a tolik opakovaná podoba aktu. Ten se již, především ve svých komerčních, nebo obvyklých akademických podobách vyčerpal. Samo tělo je však pro člověka schránkou nesoucí jeho bytí, jeho fyzickou existenci, jejíž jedinečnosti a také její pomíjivosti si je vědom, i když se to mnohdy pokouší zapomenout. Tělo je zrozeno, postupně roste, dospívá, stává se objektem nebo iniciátorem milostné vášně, ženské tělo plodí děti, mužské se sexuálním aktem podílí. Lidské tělo také stárne, postupně chřadne, prožívá nemoci, tělesné úrazy a nakonec zanikne, jako vše ostatní v koloběhu času. Fotografie a fotografové sami mají jedinečnou šanci, kteroukoliv s těchto fází zaznamenat, nebo ji jakkoliv interpretovat. Platónovo pojetí tělesnosti dalo vzniknout dichotomii mezi „tělem“ a „duší“. Na základě ztotožnění obojího v naší bytosti, je možné nahlédnout tělo jako primární formu našeho života, jako to, co nás zásadně určuje ve světě a vypovídá o tom, kým skutečně jsme. Bylo by zajímavé, kdyby našemu tělesnému prožívání byla přiznaná stejná, ne-li vyšší, hodnota, jako samotnému myšlení. Reprezentace těla je reprezentací síly i slabosti a s tím spojených sociálních a kulturních kódů. Jejich součástí jsou také sexualita a genderové typy. V rámci koncepce tohoto čísla se zajímáme o autorské a fotografické projekty, kde je výrazně přítomen lidský organismus a nahota, někdy jako předmět, jindy jako prostředek k podnícení diváka a kritickým úvahám o současných politických, kulturních, sexuálních, genderových a sociálně-ekonomických otázkách.