Ján Rečo – Rozlučka s aktem

Ovlivněn při studiu na FAMU pedagogem Pavlem Štechou vytvářel dokumentární soubory vycházející z principů u nás oblíbené humanistické fotožurnalistiky. Tak tomu bylo v absolventské práci na FAMU nazvané Ministerstvo práce a sociálních věcí (1977) i v následných souborech, kdy pro tento úřad fotografoval domov důchodců nebo ústavy sociální péče pro postižené děti (Ústavy, 1978–1984).

V tomto čísle Fotografa nás ale zajímá několik dokumentárně formulovaných souborů zaměřených na lidské tělo. V roce 1978 vytvořil Ján Rečo cyklus Portréty z ulice. Záhy na něj navázal cyklem Nahaté portréty (1980–1986). V měkkém světle a na univerzálním bílém pozadí zde kinofilmovým fotoaparátem zachytil polopostavy žen, někdy teprve na hranici dospělosti, někdy už zralejších. Rozehrává se zde konvenční motiv: oblečený fotograf, svlečená modelka a hra o stud mezi nimi. Ještě dokumentárnější ráz měl Rečův pozdější cyklus Horníci, kde vytvořil komparativní dvojice oblečených a nahých horníků, kteří právě vyfárali. Můžeme zde srovnávat postoje a gesta oblečených a nahých mužů a v porovnání se souborem o ženách také sledovat absenci studu.

Oba soubory na první pohled zaujmou dobově nezvyklou deskriptivností. Ján Rečo v nich projevuje lhostejnost k tradici aktu, ale stejně tak nejeví zájem ani o možnosti těla jako nositele genderových, společenských nebo politických významů, což jsou přístupy, které se u nás tehdy objevovaly teprve v prvních náznacích. Přestože zobrazují nahotu, mají tyto fotografie nejblíže k portrétu, jak ostatně naznačuje i název prvního souboru. Sám autor o něm uvádí: „Když je slečna nahatá, je nahá i uvnitř – někdo se projevuje tím, že se stydí, někdo se ukazuje rád. V nahotě se obnažuje i povaha člověka.“ ¹ Dívky fotografuje s patrným dokumentárním principem – zachyceny na kinofilm vypovídají především o vyrovnávání se neprofesionálního modelu s nahotou při stání před oblečeným fotografem. Rečo zachycuje reakce na tuto nezvyklou situaci, od vyzývavých postojů až po plachost nebo rozpačité hihňání. „Člověka může charakterizovat nejen jeho oděv, nýbrž i absence oděvu,“ píše Antonín Dufek v katalogu tehdy významné výstavy Tělo v československé fotografii (1900–1986), kde byly představeny také Nahaté portréty. Ján Rečo zde fotografoval především stud. „Stud je to nejlepší, co si žena oblékne, když se svlékne,“ píše Daniela Mrázková v rozhovoru s modelkou. Proto překvapí přiznané zachycení tváře na fotografii. Co je dnes běžné, bylo tehdy výjimečné. Modelky na obrazech a fotografiích neměly většinou zájem, aby byly v běžném nebo profesním životě konfrontovány s tím, že se nechaly fotografovat nahé. 

V produkci 80. let stále ještě přežíval tradiční estetický model oderotizovaného pojetí aktu, založeného na světelné abstrakci tvarů a linií. Principy takového pojetí fotografie příhodně kodifikoval Ján Šmok ve dvou vydáních knihy Akt vo fotografii (1969 a 1986). Můžeme sledovat dobře viditelnou linii, která se vine od malířsky cítěných aktů Aloise Zycha přes fotografie Josefa Ehma, Václava Zykmunda, Miroslava Háka, Karla Ludwiga, Josefa Proška až po snímky Josefa Sudka, Jána Šmoka k dílu Miloslava Stibora. Jejich práce spojuje vázanost na abstrahující a postkubistické sochařství. Vycházejí z pojetí aktu jako „kontemplace nad věčnou krásou tvaru…, neměnnou krásou ženství…“ ² Snímky charakterizuje statická sošnost, monumentalizace, ale také výsledná chladnost. Ženské tělo je v těchto dílech v souladu s dobovými názory na umění i etiku výrazně oderotizováno, redukováno na geometrické formy a čisté linie, jako by bylo jen záminkou pro odhmotněný tvar, vhodnou překážkou nastavenou pro rozehrání světla a stínu, příležitostí pro hledání kompozice nebo v tom lepším případě pro zjevování „skrytého řádu světa“.

Nahaté portréty Jána Reča se s touto tradicí estetizovaného abstrahujícího aktu zcela míjí. Mají daleko blíže k prvním fotografiím Slovenské nové vlny, vznikajícím jen o několik let později, hlavně k jejich hravému inscenování nahých figur v přirozeném prostředí pokojů na kolejích. Ačkoli jemně erotické kalendáře státních podniků byly ve své době oblíbené, československá společnost 80. let byla aspoň navenek značně prudérní. Dnešnímu diváku, zvyklému na všudypřítomnost nahého těla v umění, médiích a prostřednictvím reklamy i ve veřejném prostoru, je obtížné zprostředkovat provokativní ráz tehdejších fotografií těla. Práce Vasila Stanka na výstavě v pražské Fotochemě vyvolaly v roce 1984 rozhořčení některých návštěvníků a musely být svěšeny.³ Jak Rečo vzpomíná, podobných reakcí se v této době dostávalo také jeho fotografiím.

Text | Tomáš Pospěch

Všechny fotografie | Ján Rečo, z cyklu Nahaté portréty, 1980–1986