PROFESE: FOTOGRAF JÍDLA

V rámci užité fotografie se v souvislosti s potřebou specializace postupně etablovala samostatná profese fotografa jídla. Na příkladu knižně vydávaných kuchařek je možné sledovat historický vývoj přístupu k fotografování jídla u nás. Fotografie jídla se v těchto kuchařkách, ve srovnání se západním světem, objevují se značným zpožděním, když to porovnáme například s knihou T. Percy Lewis – A. G. Bromley, The Book of Cakes z roku 1903, která už tehdy obsahovala četné černobílé fotografie. V Československu vycházelo do poloviny 60. let knih o vaření jen minimum a většinou neobsahovaly žádný obrazový doprovod, případně jen kresebný.¹ Od druhé poloviny 60. let se zde začíná vydávat stále více kuchařek s rozsáhlými barevnými fotografiemi, které nahradily dříve oblíbené černobílé kresebné ilustrace. V knize Mladá kuchárka (1966) ještě převažují černobílé fotografie a jídlo snímané kolmo shora jen s některými příklady modernějšího aranžování a svícení.

Na přelomu 70. a 80. let se současně zvyšovala tisková kvalita publikací, utlumila se výrazná barevnost a všeobecně narostla kvalita fotografií s tím, jak se tomuto oboru reklamní fotografie začínalo věnovat stále více absolventů FAMU. Jaroslav Prokop popisoval tuto oblast jako relativně volnou: „Pravidla pro fotografování jídla nebo tabu moc nebyla. Jedno takové, skoro by se dalo říct, pravidlo bylo, že jsme rozlišovali barvy na ,jedléʻ a ,nejedléʻ, třeba modrá byla typická nejedlá barva, nikdy se nekombinovala s nějakým jídlem.“² Jako specifickou variantu kuchařských knih můžeme vnímat i knihy oslavující produkci potravinářského průmyslu, zemědělských družstev a průmyslových podniků. Zemědělské produkty pro Agrokombinát Slušovice pro propagační předměty, nástěnné kalendáře i přehlídky a veletrhy fotografoval zlínský Jan Regal (1938).³ Díky editorům Martinu Parrovi a Gerry Badgerovi se do mezinárodního povědomí dostala kniha Katalog masných výrobků s fotografiemi Jiřího Putty.⁴ Plastová červená obálka knihy, zátiší z masa a uzenin dekorované bylinami a zeleninou, laické svícení a důsledný důraz na středové kompozice vytváří z knihy specifický objekt.

Velký zájem o kuchařky přišel se změnou poměrů po roce 1989. Toto počáteční období nejlépe charakterizují knihy Zmrzlina (1991) a Mixujeme bez alkoholu (1991). Používá se ostré chladné světlo, proostření celého obrazu a patrná je také snaha využít beze zbytku celou obrazovou plochu.

Kvalitativní pokles fotografování jídla po roce 1989 provázela také nízká kultura gastronomie. Dlouho to vypadalo, že v zemích bývalého sovětského bloku se většina kupujících v souvislosti s jídlem zajímá jen o jeho cenu. Ale od roku 2005 došlo k postupné proměně, postupně se objevily dobré restaurace, sociální sítě se plní fotografiemi jídla. Lidé si začali jídlo užívat, ale zároveň také řešit jeho vliv na zdraví a životní prostředí a kuchařské knihy se snaží přinést nové koncepce stravování.

Tato proměna se výrazně dotkla také práce fotografa. Mnohem častěji začal být využíván food stylista nebo dekor stylista. Dříve byl patrný rozpor mezi tím, co se fotografuje, a tím, co zadavatel prodává zákazníkům nebo restaurace servíruje. Při fotografování se používaly zcela jiné materiály a technologie, aby vše vypadalo dobře pro fotoaparát – skleněné jahody, umělé zmrzliny vyrobené tak, aby se neroztékaly, brambory vařené s kurkumou, aby byly žlutější, těstoviny se nedovářely, dorty se vyztužovaly kartonem, salát nebo maso se postřikovaly glycerínem, do mléka se přidávalo lepidlo, maso se nedopékalo, jen lehce zatáhlo na pánvi a pak se na něm rozžhavenými železnými tyčemi udělaly tmavé pruhy, aby vypadalo jako z grilu, a šlehačku nahrazoval speciální sprej zcela jiného složení. Jídlo se fotografovalo zbytečně načančané, bylo příliš dokonalé a tedy umělé.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že fotograf jídla zprostředkovává divákovi chuť. jak mi řekl v rozhovoru Marek Bartoš: „Chci vytvořit divákovi bublinky pod jazykem.“ Dnešní trend je nafotografovat reálné jídlo takové, jaké je. „A když potřebuji podložit například maso na talíři, tak ho nepodkládám umělou gumou nebo alobalem, ale podložím ho kouskem brambory. Snažím se s jídlem pracovat tak nějak posvátně. Drží nás při životě. Fotím ho, ale nechci ho zneužívat.“ Fotografuje se při denním světle, zobrazují se kuchyně, portréty kuchařů nebo se fotografuje přímo na farmách, kde produkty vznikají. Do pečlivě naaranžovaných snímků se mnohdy vnáší trochu drobných „nečistot“, které dělají svět jídla „lidštějším“. Jídlo se předkládá přirozeně, nebo se dokonce objevují rozjedená nebo nakousnutá jídla. A fotografové si také všímají, kde se suroviny pro jejich fotografie nakupují.

Tato změna nepochybně souvisí nejen se zájmem lidí o to, co konzumují, ale také se změnou užívaných technologií ve fotografii. Dnes se místo diapozitivů používají digitální technologie, které jsou mnohem citlivější na světlo a současně umožňují upravit barevnost světla. Dříve lampy se silnými žárovkami hodně hřály a jídlo bylo rychle okoralé nebo rozteklé, dnes se používají fleše a LED lampy, nebo se dokonce fotografové vracejí k prostému dennímu světlu. I v obraze se řada autorů odvrací od malé hloubky ostrosti a ostření na popředí, přiklání se k velké proostřenosti, ostrému světlu, tvrdým stínům.

JÍDLO VE FOTOGRAFICKÉ TVORBĚ

Jídlo slouží jako pevný tmel pro identifikaci s rodinou, komunitou nebo určitým regionem i národem. A jídlo mimo jiné vyjadřuje také jedinečný rituál stejně jako každodennost, repetitivnost, opakování, plynutí času. Nutno je v této souvislosti připomenout také další asociace spjaté s jídlem: pomíjivost, plíseň, hniloba, zkrátka rozpad.

Jedním z nejsugestivnějších vyjádření holocaustu pro mě bylo publikování snímků, které ve svém archivu uchovává pražské židovské muzeum.⁵ Nezobrazuje hrůzy a utrpení vyhlazovacích táborů. Jsou to pečlivě připravené „výroční zprávy“, s vytříbenou profesionalitou vytvářené reklamní fotografie doplněné o součty, kolik bylo z bytů lidí, kteří museli odejít do transportů, získáno pánví, talířů, kožichů, ale i tak běžných věcí, jako jsou domácí zavařeniny a marmelády. Židovští fotografové vytvářeli tyto snímky s neobyčejnou pečlivostí, do obrovských regálů vyskládávali mlýnky na koření, pak na mák, na maso. Repetitivně opakující se prvky nechávají vyniknout v nadhledu a diagonálách, pečlivě je doplňují efektní zásahy americkou retuší. Touto pečlivostí nepochybně odůvodnili svou nepostradatelnost a oddálili tak transport svůj i svých rodin.

Známá jsou prostá zátiší Josefa Sudka z 50. let, kdy je hlavním motivem chleba, vejce, cibule, jablko nebo švestky. V první Sudkově monografii (1956) najdeme fotografie ještě samostatně s názvy jako Vejce nebo Chléb a vejce (1950), Talíř s vejcem (1950), Cibule, Zátiší, Jablko (vše 1950–1954), v monografii od Zdeňka Kirschnera z roku 1990 je už najdeme seřazeny v cyklu Jednoduché zátiší. Můžeme se jen domnívat, do jaké míry jsou tato Sudkova až asketická zátiší reakcí na dobově státem prosazovanou metodu socialistického realismu. Také na fotografiích Jana Svobody se především v 50. a 60. letech objevují jablka nebo hrušky, což můžeme vnímat jako poctu tvorbě Josefa Sudka, ale i jako reminiscenci na Svobodovo mládí v rodných Bohuňovicích na Hané. Od konce 60. a v 70., sporadicky i 80. letech se u něj objevují motivy prostřeného stolu s prázdnými talíři nebo hromádky soli a mouky, kdy se z bílé potraviny stává spíše vhodná překážka pro zadržení světla, místo, kde by nějaké zátiší mohlo být.

Kolem sebe můžeme sledovat kult jídla a nadbytku potravin i hladovění milionů lidí na planetě a neschopnost zajistit dostatek potravin a čisté vody. V posledních letech se jídlo z ghett spižíren a ledniček vyvalilo do veřejného prostoru a začalo prostupovat mnohé diskursy. Umělci v rámci aktivismu řeší v kontextu umění původ jídla, jeho ekologickou stopu, dopad na ekosystém i na komunity, které profesně jídlo vytvářejí nebo jejichž životní existence jsou závislé na práci v zemědělství.

Fotoaparát jídlo velebí, problematizuje, požírá. Někdy až s odstupem mnoha let doceníme, jakou má hodnotu vyfotografovat si jídlo, které nám každý den vařila máma, babička, táta. Svou pozornost si tak nezasluhují jen zásadní kulinářské počiny, ale stejně tak jídlo prosté, každodenní, ale fascinující ve své zakódované stálosti.

Popisky

1 | Zdeněk Lhoták, ›Růžička z marinovaného lososa s crème fraiche‹, Foodstyling Jiří Král, 2002

2 | Jiří Putta, ›Katalog masných výrobků‹, 1973

3 | Karolina Wojtas, ›We can’t live – Without each other‹, 2020