Karolina Wojtas – Je libo hotdog se zubní pastou?

30. 9. 2020

Karolina Wojtas, We Can’t Live – Without Each Other, 2020

Polská autorka Karolina Wojtas se při vzniku svých fotografií a instalací nepochybně dobře baví. To se obvykle příliš neslučuje s hloubkou úvah, které její fotografie sugerují. Přesto jsou její fotografie právě toto: tekutá směs různě přelévaného humoru, bizarnosti, kanadských vtípků, dětského humoru i šikany.

Karolina Wojtas prozkoumává svět dětské zábavy, ale i smutku, po- chybností o sobě, krutosti a traumat. Mnohoznačně ohledává svět dozoru, nátlaku, výchovy, trestů i týrání, ale také sebepoškozování, srážek s výchovou dospělých. Přitom intuitivně své fotografie nechává prostupovat s instalací, videem a akcí. Série fotografií také přetváří v objekty nebo je kolážuje na svém webu.

Karolina Wojtas je posledních pár roků viditelnou stálicí řady festivalů a přehlídek, ocenění i školních výstav, neboť současně studuje fotografii na vyšší škole v Lodži i Institut tvůrčí fotografie v Opavě. Nyní kupříkladu vystavuje na festivalu Noorderlicht. Její fotografie totiž přesně zapadají do festivalového tématu: Generation Z. Pozorně sleduje svět svého plnoštíhlého, o třináct let mladšího bratra. Ten se na jejích fotografiích stává dočasným objektem, je inscenován, mnohokrát umírá nebo podstupuje nejroztodivnější ponížení i muka: „Až do třinácti let jsem byla jedináčkem. Kdykoli se mě ptal někdo z mých rodičů, zda bych si přála mít sourozence, říkala jsem jim: ‚Vezmu sekeru, zabiju to děcko a potom ho sním.‘ Jednoho dne se objevil a my jsme zahájili naši válku. Teď mi je dvacet tři a válka stále trvá, nic se nezměnilo. Rozhodli jsme se tedy zdokumentovat některé naše bitvy a triky. Sourozenci z celého světa, naučte se, jak bojovat!“ Napsala mi Karolina Wojtas k jejímu současnému, dosud nedokončenému projektu We Can’t Live. Výsledkem má být internetový kurs, jak najít lásku, a fotografie mají ukazovat různé romantické situace. Jak se zhmotňuje láska do našich skutků, konání a artefaktů, které vytváříme nebo nakupujeme. Autorka přitom využívá vizualitu amatérských internetových fotografií a projekt postupně zveřejňuje na svých webových stránkách. Právě ty jsou nepochybně, vedle časově omezených instalací v galerii, ideální platformou, jak své neustále proměnlivé práce prezentovat. Zde také projekt uvádí statementem: „Vážení vlastníci sourozenců. Zůstaňte silní a nepřestávejte bojovat o svou pozici. Ukažte těm průměrným tvorům, kteří jsou také z těla a krve vašich rodičů, že nejhorší noční můry, které se jim mohou zdávat, jsou jen pohádkou ve srovnání s tím, co pro ně dokážete vymyslet vy.“

Všechny fotografie: Karolina Wojtas, We Can’t Live – Without Each Other, 2020

Text: Tomáš Pospěch

Tomáš Pospěch

je historik umění, vizuální umělec. Působí jako pedagog na Institutu tvůrčí fotografie SU v Opavě a jako kurátor fotografie Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Jako historik umění se zaměřuje především na fotografii a současné umění střední Evropy. Je autorem nebo spoluautorem více než 40 knih, například Eugena Wiškovského, Viktora Koláře, Jindřicha Štreita, Jiřího Hankeho, Jana Jindry, Gustava Aulehly, Jaroslava Pulicara, Pavla Vavrouška nebo výběru z deníků Josefa Koudelky.

Karolina Wojtas

je fotografka. Studuje na Státní vyšší škole filmové, televizní a divadelní L. Schillera v Lodži a na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Žije v barevném světě experimentu a nekončící zábavy. Čerpá z dětské fantazie a vzpomínek. Inspirovat ji může nepořádek v dědečkově zahradě nebo velká skluzavka. Je nemožné rychle projít jejími výstavami, někdy jsou pokryty třpytkami nebo balonky, ale můžete se na nich cítit jako dítě – hrát a čmárat. Samostatně vystavovala na TIFF festivalu ve Vratislavi, na FotoArtFestivalu v Bielsko-Białej, v galerii F7 na Měsíci fotografie v Bratislavě a v galerii Naga ve Varšavě. Vyhrála hlavní cenu v soutěži ING Unseen Talent Award 2019.

#37 Nerovný Terén

Možnosti setkání se s Druhým, jako někým jiným než jsem já, se dynamicky proměňují i na základě technologií a možnosti sdílení ať již obrázků, tak jiných informací. Často se však uzavíráme do uhlazených bublin stejnosti a ti druzí mizí. Fotografie zprostředkovává setkání, avšak je současně i médiem, které odcizuje. Nerovný terén je místo, kde se potkáváme, v němž se odehrávají naše vztahy ať již ty mezilidské, nebo mezi společenské a politické. Smyslem čísla je hledat možnosti setkání a sdílení emocí skrze médium fotografie a videa, která nerovnosti v terénu vyvažují nebo z nich obě strany pozitivně těží. Právě proto, že je terén nerovný, chceme poskytnout ve vizuální kultuře prostor Druhému (ve smyslu protějšku) a oživit dokumentární funkci média fotografie i pohyblivého obrazu.