Agnieszka Sejud – Chci být knězem jako můj otec

2. 3. 2022

Agnieszka Sejud, z cyklu Chci být knězem jako můj otec, 2020

Polská autorka Agnieszka Sejud vystudovala vedle práv ve Vratislavi také Institut tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě. Má tedy fotografické vzdělání, ale ve své práci se prezentuje spíše jako vizuální umělkyně a aktivistka, často jako členka uměleckého dua KWAS, které tvoří společně se svou spolužačkou z ITF Karolinou Wojtas.

Ve své praxi pracuje s fotografií, digitální a analogovou koláží, knihami a ziny, videem a instalacemi. Tato různorodá média používá ke zkoumání lidské identity a individuální svobody, sleduje nejrůznější systémy útlaku omezující naši nezávislost. Zpochybňuje přijatá pravidla a závazné kánony nebo reaguje na aktuální společenské problémy, které hýbají polskou společností. Často přitom používá deformace a dekonstrukce obrazu a její vidění světa je spíše barevné, kaleidoskopické až psychedelické.

Je mimo jiné také autorkou dvou zinů vydaných vlastním nákladem pod hlavičkou KWAS a na knižním trhu v minulém roce debutovala autorskou knihou HOAX (2020). Ta je koncipována na pomezí fotografické knihy a svébytného zinu nebo samizdatové publikace a tvoří ji volné listy vložené do igelitového sáčku. Velké, na spad tištěné fotografie si můžeme rozložit a prohlížet samostatně nebo zarámovat a pověsit na stěnu. Rovněž samotné fotografie z této knihy jsou specifické. Jedná se o soubor o nadbytku, přehlcení. Čtenář je oslněn lesklými plochami plnými kyselých až jedovatých umělých barev. Náboženská ikonografie se na fotografiích střetává se zahlcením zbožím a plastovým odpadem. Fotografie zachycují současnost jako vesmír postpravdy a falešných zpráv, kde pravda zastarala a byla vyvrácena světem, kde hra na emoce je vším. Autorka přitom ve svých počítačových kolážích užívá prostorové iluze a humor. Častým prvkem jsou plastové květiny nebo lidové náboženské motivy, mnohé z toho jako by odráželo vkus velké části dnešních seniorů. „Je to kniha, ale také nekniha, kniha bez vazby, která se rozpadá jako moje země,“ uzavírá na svých webových stránkách sama autorka.

Také v novějším souboru I want to be a priest like my father (2020) Agnieszka Sejud opakuje princip přehlcených, psychedelických koláží, kde jsou kumulovány motivy a komoleny významy použitých fotografií, a uvádí tento soubor jako „malé post scriptum“ k předchozímu projektu HOAX. V sérii koláží zachycuje představitele Vatikánu, reflektuje soudobé polské prorůstání zájmů církve a státu i antiinformační kampaně. „Co je to Vatikán? Sídlo duchovní instituce, nebo nejstarší korporace na světě?“ Píše k tomu autorka a zachycuje krásné oděvy, rozlehlé skvostné interiéry, multiplikuje sepjaté ruce osázené prsteny, nádherné oděvy, šperky, zlato a zase zlato.

Všechny fotografie: Agnieszka Sejud, z cyklu Chci být knězem jako můj otec, 2020

Text: Tomáš Pospěch

Tomáš Pospěch

je historik umění, vizuální umělec. Působí jako pedagog na Institutu tvůrčí fotografie SU v Opavě a jako kurátor fotografie Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Jako historik umění se zaměřuje především na fotografii a současné umění střední Evropy. Je autorem nebo spoluautorem více než 40 knih, například Eugena Wiškovského, Viktora Koláře, Jindřicha Štreita, Jiřího Hankeho, Jana Jindry, Gustava Aulehly, Jaroslava Pulicara, Pavla Vavrouška nebo výběru z deníků Josefa Koudelky.

Agnieszka Sejud

je fotografka, vizuální umělkyně a aktivistka, členka uměleckého dua KWAS. Žije a pracuje v Polsku. Používá různá média ke zkoumání složek lidské identity, myšlenky individuální svobody a systémů útlaku omezujících naši nezávislost.

#41 Postdigitální Fotografie

Komplexní vidění celého světa fotografie a potřeba neuzavírat toto médium do jednotlivých bublin či mezi skupinky příznivců je vlastní málokterým teoretikům/čkám fotografie. Jedním takovým byl právě Filip Láb. Účastnil se s námi debat při přípravách čísel časopisu, patřil do redakční rady. Filip předčasně odešel z tohoto světa. Jeho výjimečné rozkročení mezi fotožurnalistikou a schopností reflektovat současné umění bylo unikátní a přesně tento typ porozumění a otevřenost, která napomáhá bubliny prolínat, místo se do nich uzavírat, nám všem bude chybět. Toto číslo má rozvíjet odkaz Filipa Lába a jeho poslední knihy se stejnojmenným názvem Postdigitální fotografie. Filipův přínos spočíval jak v zájmu o médium fotografie a technologické aspekty jeho dalšího vývoje, tak ve sledování mediálního světa a odkrývání manipulací, které fotografie dokáže až nebezpečně brilantně zprostředkovávat. Začněme o postdigitální fotografii prvním digitálně upraveným snímkem na světě. Je od Johna Knolla a zobrazujeí jeho přítelkyni na Tahiti. Umělec Constant Dullaart věnoval zmíněné Jennifer celý projekt využívající filtrů Photoshopu se schopností okomentovat jak nedávnou minulost, tak položit otázky ohledně budoucího vývoje práce s obrazem. Jiným exemplárním příkladem, ze kterého by Filip hýkal nadšením, je kauza kolem fotožurnalisty Jonase Bendiksena, o jehož knize plné postprodukovaných snímků píše Adam Mazur. Co je postdigitální fotografie? V případě tohoto čísla je to spektrum přístupů, souvislostí a technologických aspektů počínaje technologií deep face a využíváním umělé inteligence pro automatické vyhledávání obrazů přes (ne)skrytou uhlíkovou stopou dat, fake news a pojem postpravdy k manipulaci skrze postprodukci až po umělecké přístupy od desktopového dokumentu z home-office či divokou postinternetovou estetiku nebo lapidární rozmixování fotek například do tekutého slizu. Pestrá nabídka.