Eva Koťátková – Přenastavování světa

9. 5. 2018

Eva Koťátková, z cyklu Divadlo mluvících předmětů, koláž a kresba na papíře, 29,7×42 cm, 2013

Různá období a různé generace přinášejí nová témata. Co ale s těmi starými, která zůstávají, nejsou tolik třpytivá, ale jejich naléhavost přitom nepovolila. Jakkoliv už dnes vnímáme Foucaultovy analýzy represe a moci jako povinnou četbu, důvody k jejich vzniku stále trvají. Vztahy mezi strukturovanou společností a takzvaným chaosem nebo anarchií jsou témata, která pozorně zkoumá Eva Koťátková.

Lidské tělo je pro ni místem, kde se zjevují skryté agrese, naučené vzorce chování a také obranné reflexy. Koťátková ukazuje, že problémy jednotlivců nejsou problémy jednotlivců, ale důsledky vynucovacích metod společnosti. Nezajímá se přitom pouze o stavy lidí, ale dává hlas zvířatům, rostlinám, organismům a věcem. S překvapivě radikální ilustrativností, podloženou osobním výzkumem, spojuje do velkých výstavních „strojů“ i do každé vystavené jednotlivosti to, co zbylo z avantgardy, s tím, o čem mluví aktuální, často feministické teorie a aktivismus. Koláže, ve kterých stále hraje roli psychoanalytická tradice, působnost snů, fragmentarizace, dekonstrukce a konstrukce a které nezakrytě vzpomínají na českou meziválečnou avantgardu (Štýrského, Teigeho a Toyen), vznikají přirozeně neustálým vystřihováním, lepením a dokreslováním.

Vedle toho autorka vytváří rozsáhlé instalace a statické performance, které jemnými změnami pozic představují ztuhnutí těl v globalizovaném aparátu odcizené nebo oddělené práce, odpočinku, spánku, pohybu, času a toho, co nazýváme přírodou. Jakýmsi podprahově přítomným tématem je pochybnost o zavedených formách prezentace umění, výstav a galerijních institucí, která se ale rozprostřela do všech oblastí společenské angažovanosti. Frustrace umělce se tak spojila s frustrací aktivisty. S tímto již dlouhotrvajícím problémem se Eva Koťátková snaží v současné době vypořádávat tím, že spolu s Barborou Kleinhamplovou iniciovaly vznik institutu, zabývající se příčinami, které ve společnosti ústí do různých manifestací úzkosti. Zároveň úzkost chápou nikoli jako diagnózu, která oslabuje jedince, ale jako to, co je sdílené a má schopnost aktivovat. Jednotlivé společenské iniciativy a jedinci vynakládají tolik energie, aby prosazovaly jiné způsoby fungování jednotlivých oblastí, že jim nezbývají síly k mezioborovému postupu, kdy si často jednotlivé obory ještě úplně nerozumí, neboť nemají stejný jazyk. Eva Koťátková tak společně se svými kolegyněmi usiluje o takovéto propojení, které by umění neizolovalo od aktivního jednání pouze v jemu určených institucích.

Text | Edith Jeřábková

POPISKY

1 | z cyklu Divadlo mluvících předmětů, koláž a kresba na papíře, 29,7×42 cm, 2013
2 | Not How People Move but What Moves Them, fotografie, koláž na papíře, 21×29,7 cm, 2012
3 | Domácí vězení, foto © Jiří Thýn, 29,7×42 cm, 2009
4 | Me and Others, Me from Parts, dokumentace performance, 2018
5–8 | Žaludek světa, frame z videa, 46 minut, 2017

#31 tělo

Zobrazení těla může mít mnoho podob zrcadlících nekonečnou lidskou touhu otiskovat fragmenty sebe sama. Téma těla, tělesnosti se ve fotografii objevuje od samého počátku. Není to však jen klasická a tolik opakovaná podoba aktu. Ten se již, především ve svých komerčních, nebo obvyklých akademických podobách vyčerpal. Samo tělo je však pro člověka schránkou nesoucí jeho bytí, jeho fyzickou existenci, jejíž jedinečnosti a také její pomíjivosti si je vědom, i když se to mnohdy pokouší zapomenout. Tělo je zrozeno, postupně roste, dospívá, stává se objektem nebo iniciátorem milostné vášně, ženské tělo plodí děti, mužské se sexuálním aktem podílí. Lidské tělo také stárne, postupně chřadne, prožívá nemoci, tělesné úrazy a nakonec zanikne, jako vše ostatní v koloběhu času. Fotografie a fotografové sami mají jedinečnou šanci, kteroukoliv s těchto fází zaznamenat, nebo ji jakkoliv interpretovat. Platónovo pojetí tělesnosti dalo vzniknout dichotomii mezi „tělem“ a „duší“. Na základě ztotožnění obojího v naší bytosti, je možné nahlédnout tělo jako primární formu našeho života, jako to, co nás zásadně určuje ve světě a vypovídá o tom, kým skutečně jsme. Bylo by zajímavé, kdyby našemu tělesnému prožívání byla přiznaná stejná, ne-li vyšší, hodnota, jako samotnému myšlení. Reprezentace těla je reprezentací síly i slabosti a s tím spojených sociálních a kulturních kódů. Jejich součástí jsou také sexualita a genderové typy. V rámci koncepce tohoto čísla se zajímáme o autorské a fotografické projekty, kde je výrazně přítomen lidský organismus a nahota, někdy jako předmět, jindy jako prostředek k podnícení diváka a kritickým úvahám o současných politických, kulturních, sexuálních, genderových a sociálně-ekonomických otázkách.