Fotograf Zone – Melanie Bonajo – Kuchyňské bondáže

Následující text je psán pro fotografický časopis, ale vztáhnout jeho jméno na Melanii Bonajo (1978) nemá příliš naději na úspěch. Ve své činnosti slučuje dovednosti aktivistky, hudebnice, performerky a šamanky. Také však sochařky, architektky, socioložky, moderátorky i konstruktérky. Tato holandská autorka vytváří filmy, performance, instalace, hudbu a mimo jiné také fotografuje, nebo snad ještě přesněji tyto aktivity někdy zaznamenává fotoaparátem. Často rovněž pracuje s komunitami na okraji společnosti, které jsou spjaty s kulturním vyloučením, a natáčí o této spolupráci experimentální dokumenty. Taková je filmová trilogie Night Soil. Práce Bonajo se často pohybují na širokém území od romantických reminiscencí v prožívání přírody až po performance pro fotoaparát, které překonstruovávají přírodu a aplikují na ni umělecké a sociální strategie.Snaží se přeformulovávat vztah k přírodě, oživovat předkřesťanské magické formy, živelný vztah k přírodě a k jejímu bezprostřednímu prožívání tělem.

V tomto monotematickém čísle časopisu, zaměřeném na současné reflexe těla, si chceme povšimnout její série Furniture Bondage (2007– 2009). Několik prací z této série bylo vystaveno také v České republice v roce 2011 na výstavě Romantický konstrukt u příležitosti Praguebiennale. Melanie Bonajo zde specificky využívá v současnosti už poměrně široce užívaný princip minutové sochy. Ponechává si přitom ale neostrou pozici na rozhraní fotografie a dokumentačního záznamu performance, která je patrná jak v určité surovosti zpracování, nepřítomnosti výraznějšího náznaku estetizace obrazu, tak ve volbě interiéru, tedy neurčitého prázdného místa, které není ani domácností, ani fotoateliérem. Podobné přístupy rozvíjí v českém prostředí Eva Koťátková, František Kowolowski, Kamila Musilová v souboru Dědeček a babička (2010), Andrea Malinová v práci Roped Landscape (2017) nebo v Polsku Joana Piotrowska (Untitled, 2016).

Melanie Bonajo nahé ženské tělo, jistě ne náhodou bezvýhradně mladé, svazuje a vystavuje interakci s běžnými domácími předměty každodenní potřeby. Objevují se zde jednotlivé formy nábytku, kuchyňské náčiní, úklidové prostředky, tedy předměty obvykle dotýkané, užívané a bezprostředně spjaté v tradiční domácnosti s ženou. V českém a slovenském kontextu mohou tyto práce připomenout i některé inscenované fotografie Jano Pavlíka a Tona Stana z 80. let.

Melanie Bonajo v sérii Furniture Bondage odklonila tři desetiletí užívaný princip minutové sochy od formálních analýz performance a sochařství směrem k nepochybně feministickým obsahům a propojila jej s odkazy k tradici japonské bondáže. Obeznámený divák si nejspíš vybaví fotografie Nobujoši Arakiho. Sama Bonajo ovšem uvádí i souvislosti s rodičovskou výchovou: „Když jsem byla malá, byla jsem velmi neklidné dítě a nikdy jsem nechtěla spát. Abych si trochu odpočinula, moji rodiče mě někdy přivazovali na postel. Ale dokázala jsem uniknout, třeba i s matrací a polovinou postele, ke které jsem byla uvázána... Celý můj dospělý život je úzce spojen s udržováním věcí. Když kolem sebe vidím věci spojené se zachováním mé hmotné existence, často mne napadá, jak dlouho mohu žít svobodně ze zužitkovávání této energie. Vlastně nemám mnoho věcí, ale často sním o spálení všeho, co mám.“

Text | Tomáš Pospěch

POPISKY

1 | Melanie Bonajo, z cyklu Furniture Bondage (Anne), se svolením AKINCI, 2007
2 | Melanie Bonajo, z cyklu Furniture Bondage (Lilly), se svolením AKINCI, 2008
3 | Melanie Bonajo, z cyklu Furniture Bondage (Hanna), se svolením AKINCI, 2007
4 | Melanie Bonajo, z cyklu Furniture Bondage (Katja), se svolením AKINCI, 2007
5 | Melanie Bonajo, z cyklu Furniture Bondage (Janneke), se svolením AKINCI, 2007

Tomáš Pospěch

je historik umění, vizuální umělec. Působí jako pedagog na Institutu tvůrčí fotografie SU v Opavě a jako kurátor fotografie Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Jako historik umění se zaměřuje především na fotografii a současné umění střední Evropy. Je autorem nebo spoluautorem více než 40 knih, například Eugena Wiškovského, Viktora Koláře, Jindřicha Štreita, Jiřího Hankeho, Jana Jindry, Gustava Aulehly, Jaroslava Pulicara, Pavla Vavrouška nebo výběru z deníků Josefa Koudelky.

#31 tělo

Zobrazení těla může mít mnoho podob zrcadlících nekonečnou lidskou touhu otiskovat fragmenty sebe sama. Téma těla, tělesnosti se ve fotografii objevuje od samého počátku. Není to však jen klasická a tolik opakovaná podoba aktu. Ten se již, především ve svých komerčních, nebo obvyklých akademických podobách vyčerpal. Samo tělo je však pro člověka schránkou nesoucí jeho bytí, jeho fyzickou existenci, jejíž jedinečnosti a také její pomíjivosti si je vědom, i když se to mnohdy pokouší zapomenout. Tělo je zrozeno, postupně roste, dospívá, stává se objektem nebo iniciátorem milostné vášně, ženské tělo plodí děti, mužské se sexuálním aktem podílí. Lidské tělo také stárne, postupně chřadne, prožívá nemoci, tělesné úrazy a nakonec zanikne, jako vše ostatní v koloběhu času. Fotografie a fotografové sami mají jedinečnou šanci, kteroukoliv s těchto fází zaznamenat, nebo ji jakkoliv interpretovat. Platónovo pojetí tělesnosti dalo vzniknout dichotomii mezi „tělem“ a „duší“. Na základě ztotožnění obojího v naší bytosti, je možné nahlédnout tělo jako primární formu našeho života, jako to, co nás zásadně určuje ve světě a vypovídá o tom, kým skutečně jsme. Bylo by zajímavé, kdyby našemu tělesnému prožívání byla přiznaná stejná, ne-li vyšší, hodnota, jako samotnému myšlení. Reprezentace těla je reprezentací síly i slabosti a s tím spojených sociálních a kulturních kódů. Jejich součástí jsou také sexualita a genderové typy. V rámci koncepce tohoto čísla se zajímáme o autorské a fotografické projekty, kde je výrazně přítomen lidský organismus a nahota, někdy jako předmět, jindy jako prostředek k podnícení diváka a kritickým úvahám o současných politických, kulturních, sexuálních, genderových a sociálně-ekonomických otázkách.