Dorota Franková – Něha a bolest portrétů Doroty Frankové

#3 min Natalie Drtinová, Dorota Franková

30. 7. 2025

Dorota Franková, Untitled #2, ze série Selfportraits, 2022

Dorota Franková se ve své práci zaměřuje na tvorbu portrétů. Zatímco portréty jiných lidí bývají plné něhy a křehkosti, sebe samotnou zachycuje ve vyhrocených situacích či na manipulovaných fotografiích, které podtrhují neklid mysli.

V tvorbě Doroty Frankové vstupuje do popředí tělo. Ať už jde o těla jiných lidí, či o tělo vlastní, autorka skrze tyto portréty vypráví o komplikovaných mezilidských vztazích či duševních rozpoloženích. Příkladem „cizích těl“ může být série zaznamenávající autorčinu babičku, o kterou dlouhodobě pečuje. Láskyplné záběry na její končetiny a nestylizované portréty z domácího prostředí nám líčí příběh o jejich společném soužití. S podobnou něhou je zachycena série fotografií z hospice, kde autorka nějakou dobu vypomáhala, aby se smířila s nevyhnutelnou smrtí své babičky.

V zobrazení sebe sama se Franková zaměřuje především na tvorbu autoportrétů, které často zachycují vyhrocený stav mysli či nějakou extrémní životní situaci. V některých snímcích ji doprovází její „mrtvý bratr“, jak nazývá své „staré já“, tedy sebe samu před tím, než prošla tranzicí. Mnoho z portrétů zobrazujících psychické propady je manipulovaných, dokreslovaných či se v nich překrývá několik snímků najednou, podtrhujíce autorčinu roztříštěnou a neklidnou mysl. Ve velkém kontrastu k těmto snímkům stojí dva výjevy z manželského života, které jsou naopak statické až tak, že z nich vyzařuje klid. Na prvním z nich stojí autorka v letních šatech, na hlavě má korunu z květin. Snímek je světlý a plný barev. Vystupuje na něm ale jeden temný detail, a to modřina pod okem zobrazené autorky. Na druhém, černobílém snímku je autorka zachycena venku u sušícího se prádla, opět v šatech, avšak s naprosto nepřítomným pohledem mimo kameru. Když se na snímek pořádně zahledíme, vidíme, jak v její hlavě dochází ke kontemplaci ohledně jejího manželství, její role domácí hospodyně a přehnané femininity, kterou měla do té doby potřebu naplňovat.

Text: Natálie Drtinová

POPISKY

1 | Dorota Franková, Untitled #2, ze série Selfportraits, 2022
2 | Dorota Franková, Untitled #4, ze série States, 2017
3 | Dorota Franková, Untitled #12, ze série States, 2017
4 | Dorota Franková, Untitled #1, ze série, 2017
5 | Dorota Franková, Untitled #4, ze série Selfportraits, 2022
6 | Dorota Franková, Untitled #1, ze série States, 2017

Natalie Drtinová

je teoretička umění zaměřující se na průsečík umění se společenskými problematikami. Věnuje se kurátorství, galerijní produkci a výtvarné kritice. Je členkou českého spolku ABCD, který se věnuje art brut, a spravuje archiv Anny Zemánkové.

Dorota Franková

je česká fotografka, která dokončuje studium fotografie v ateliéru Libuše Jarcovjákové na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Věnuje se různým profesím – mimo jiné pracuje jako sociální pracovnice v domově pro seniory. V roce 2022 vytvořila fotografický cyklus v hospici, kde se setkávala se smrtí a posledními chvílemi života. Mluvila zde s umírajícími lidmi a dokumentovala jejich odcházení. Několik let pracuje také na dokumentárním projektu o své babičce, o níž pečuje. Zároveň ji facinuje módní fotografie a dále spolupracuje s hudebníky na vizuálech k jejich albům. Klíčovou součástí její tvorby je sebereflexe a zkoumání emočních stavů a jejich odrazu ve fotografii.

#48 About Me

Pojďme mluvit o sobě. Pojďme zjišťovat, co jsme a nacházet, kdo jsme. Je to důležité, protože stejně tak, jako je potřeba rozhlížet se okolo sebe, je zásadní rozhlížet se i uvnitř sebe sama. Jak se proměňuje naše já v čase? A jak toto vše zachytit? Pro toto číslo jsme se rozhodli sledovat autorstvo, které si klade podobné otázky a které má navíc schopnost je zajímavým způsobem obrazově reflektovat. Emília Rigová dlouhodobě tematizuje postavení romské menšiny a skrze práci s vlastní tělesností zdůrazňuje hlas Romů, který často bývá odsouván na okraj. Libuše Jarcovjáková se od útlého věku věnuje fotografické sebereflexi a její fotografie a deníkové záznamy vystihujících ideologické napětí bortícího se socialismu či života LGBTQ+ v subkulturách. Silnou linii tvoří téma genderové a queer identity vetkané v pracích Doroty Frankové, Roberta Gabrise, Sashi Chaiky, Františka Feketeho a Shalvy Nikvashvili. Původní umělecká autoterapie, k níž je obvykle potřeba také nemalá dávka odvahy odhalit se, se zde stává terapií společnosti.