Rob Hornstra & Arnold Van Bruggen – Bedna plná neexistujících států, východního excesu i lásky k domovu

The Sochi Project je skoro tak neuchopitelný jako Severní Kavkaz, který popisuje. Sedmiletý dokumentárně-reportážní epos dvojice Roba Hornstry a Arnolda van Bruggena kombinuje interaktivní web, několikero knižních publikací, hutný obrazový materiál a poctivou textovou reportáž. Víc než o Soči a olympiádě je o tom, jak se tváří v tvář globalizaci usměrňované putinovským Ruskem daří kusu země, který kromě děsivých teroristických útoků oplývá svébytnou krásou a jehož obraz nezajímá těkavý pohled mainstreamových médií. Úplně přesná není ale ani moje charakteristika. The Sochi Projekt je epos naruby. Místo velkých hrdinů a příběhů tu totiž jde o místní obyvatele a jejich vzpomínky.

Hlavní motivaci shrnuje autorská dvojice v úvodním textu: „Nikdy předtím se olympiáda nekonala v místě, které je v ostřejším kontrastu s její slávou než v Soči. Jen dvacet kilometrů odtud probíhá konflikt v Abcházii. Na východ se táhne Kavkaz, kde leží chudé a neznámé republiky jako Severní Osetie nebo Čečensko, zatímco na pobřeží se stará sovětská sanatoria potkávají s těmi nejdražšími a hotely a kluby ruské riviéry.“ Jestli by se dojem, který jejich pohled na okraj největší země světa vyvolává, měl popsat jedním slovem, byla by to fragmentace. Politická, ekonomická, historická i kulturní. A podobně rozbíhavý je i The Sochi Project. Bruggen a Hornstra ho ukončili v roce 2014, několik měsíců před olympijskou ceremonií.

Jestliže dřív bylo možné vznik sedmiletého projektu sledovat v reálném čase, dnes už z něj zbývá jakási kronika, která jako by osočovala náš mediálním spektáklem usměrňovaný pohled. Myslím však, že autoři by se za kronikářské označení nezlobili. Mezi estetickými portréty obyvatel Abcházie, čečenských teenagerů nebo správců hotelů a dechberoucími panaromaty se totiž objevují i rodinná alba, staré pohledy nebo dopis syna, který se přidal k povstalecké milici. Hornstra a Bruggen nechávají skrze archiválie a nalezené dokumenty promlouvat rodinná traumata, která pak zasazují do politického kontextu. Místo vševědoucí perspektivy odosobněného dokumentaristy se do vesnic a měst vracejí opakovaně, dokumentují proměny během konstrukce olympijského areálu nebo nesplněné sliby místních samospráv.

Je to detektivní i novinářská práce, v níž ale nejsilněji zní hlasy těch lidí, s nimiž autoři mluvili. Kromě interaktivního webu (mapky už bohužel nefungují) vyšlo o projektu několik knižních publikací a proběhla řada výstav. Řada materiálů je dostupná zdarma – patrně nejsilnější je elektronická kniha The Secret History of Khava Gaisanova & The North Caucasus, ve které Hornstra s Bruggenem sledují příběh Khavy, která během protiteroristického bezpráví přišla o manžela. Procházet jednotlivými materiály připomíná (v tom nejlepším smyslu) přehrabování se bednou z rodinné pozůstalosti. Pečlivý čtenář si z prolinkované síťě dokumentů, textů, rozhovorů a encyklopedických hesel složí vlastní verzi příběhu – jednou s mladými wrestlery z dagestánské školy Spartak, jindy to bude dokument o ozvěnách sovětské kultury v dlouho neopravovaných chodbách sočských sanatorií.

Obrazový materiál na první pohled zapadá do vizuálního slovníku současného reportážního dokumentu, který doplňuje klasická psaná žurnalistika. Při bližším pohledu už ale vyvstává skutečná ambice, která Bruggenův a Hornstrův projekt vyčleňuje z řady sérií o takzvaném post-sovětském prostoru: jejich průzkum není motivaný jen čistě dokumentárními záměry, ale z celého The Sochi Project je cítit to nejlepší z novinářské tradice, jejímž posláním je především pomáhat těm nejzranitelnějším. Hranice takové snahy se ukazují, když se na tiskové konferenci u největšího ruského letadla zeptají, co bude s lidmi, které čeká kvůli stavbě sportovišť vysídlení.

Konference sice okamžitě a bez odpovědi končí, ale na Hornstrově negativu a v Bruggenově notesu je až do přirozeného rozpadu krystalů stříbra zdokumentovaná. Třeba proto, abychom se dnes, po pěti letech, mohli ptát, jestli ve zrychleném mediálním provozu na někoho nezapomínáme.

Text | Ondřej Trhoň 

POPISKY

Rob Hornstra & Arnold Van Bruggen, z cyklu The Sochi Project, 2007–2014
1 | Fotografie lidí, kteří jsou po konfliktu ve východním Prigorodném okrese nezvěstní. K prohlédnutí jsou v Muzeu represí a deportací v ingušském Nazranu.
2 | Jsou to praktické drobnosti, které ukazují, jaké to je žít ve státě, jejž uznává jen dalších pět zemí na světě. Jako neexistující entita nemá Abcházie od roku 1991 vlastní poštovní službu. Přesto tu najdete abcházský poštovní úřad – jeho ředitelem je dvaasedmdesátiletý Eduard Konstantinovič Pilija.
3 | Olga na pláži před budoucím dopravním přístavem Adler.
4 | Děti si hrají nedaleko úřadu, Krasnyj Vostok, 2009.
5 | Sočský region zabírá přibližně 145 kilometrů pobřeží. Láká především ruské turisty, kteří přijíždí za sluncem, mořem, pískem a nočním životem. Restaurací je spousta, rivalita velká a většina z nich nabízí zábavný program. Účinkují v něm zpěváci všech věků s rozličnými životními osudy. Někteří zpívají celý rok na jednom místě, jiní restaurace během léta střídají jednu za druhou.
6 | Hotel Žemčužina (česky „perla”) v Soči postavili roku 1978. Je to svět sám pro sebe – kromě 956 pokojů se v jeho komplexu nachází 8 restaurací, 14 barů, 2 noční kluby, obchody a bazén.
7 | Viktor Alexejevič na soukromé pláži sanatoria Metallurg, Soči, 2009.
8 | Wrestleři jsme od počátku světa.
9 | Kolchoz Gagarin v dagestánských horách.
10 | Řeka Inguri na hranici mezi Abcházií a Gruzií.
11 | Olympiáda bude skvělá a úspěšná. Vláda se o to postará.