Svědectví Markéty Luskačové

6. 5. 2023

Markéta Luskačová, ze série ›Pohřeb Jana Palacha 1969

„Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí,“ prohlásil umírající Jan Palach. Svědomí spoluobčanů probudil v lednu 1969 – sebeupálením. Fotografie Markéty Luskačové ukazují pohřební průvod centrem Prahy jakožto manifestaci rezistence vůči sovětské okupaci Československa.

Ačkoli měly pohřby obětí manévrů armád Varšavské smlouvy po obsazení země v srpnu 1968 tragický ráz, bylo jich záhy tolik, že se okruhy traumatizovaných začaly zužovat na bližní bezprostředně dotčené. Při hledání údaje, kolik lidí tehdy padlo, jsem zakusil onen zvrat, proměňující osudy v statistiku. To, že tak přicházejí o představitelnost, patrně přináší úlevu od návalu neúnosných zpráv. Na druhé straně může naznačené úskalí vybízet k vyvozování osobních postojů a činů…

Jakkoli jsou úvahy o rozhodnutí dvacetiletého studenta filozofické fakulty Jana Palacha (11. 8. 1948 – 19. 1. 1969) k oběti vlastního života nutně vedeny z jiných hledisek, než bylo to jeho, jejich těžištěm zůstává úcta k ultimativnímu vyburcování spoluobčanů z pocitu bezmoci, který tehdy panoval. Vždyť výsledky své výbojné zahraniční politiky na konci světové války – i po ní – považovali Sověti za nedotknutelné. Československu upírali právo na sebeurčení po desítky let – kvůli uranovým ložiskům a nástupnímu prostoru k úderu dále na západ.

Knihou a výstavou Jan Palach 16. – 25. 1. 1969, uspořádanými ke čtyřicátému výročí martyria a velkolepého pietního aktu, zpřístupnila fotografka a kurátorka Dana Kyndrová archiválie sedmadvaceti kolegů a kolegyň. Svědectví Markéty Luskačové nemohlo chybět. Přesto jsou některé snímky otištěny časopisem Fotograf poprvé; ostatně ani autorčin webový profil nepodchycuje kolekci v úplnosti.

Záběry tryzny za Jana Palacha vyvolávají jak vzpomínky na dobu svého vzniku, tak na její vyústění. Copak se dvě dekády od sebeobětování (zdaleka nejen Palachova) nenaplnila kýžená proměna bytí někdejšího v jsoucno nové? V lednu 1989 to sice ještě vypadalo, že místodržící ozbrojenci pro okupační moc Sovětů pozice udrželi, leč od demonstrací takzvaného Palachova týdne spěl loutkový režim v Československu k neodvratnosti svého zhroucení. Samozřejmě se projevila i souhra dalších podnětů… Nicméně symbolika, kterou bereme vážně, nás dělá těmi, jimiž chceme být.

Popisky

1–7 | Markéta Luskačová, ze série ›Pohřeb Jana Palacha 1969‹, 1969

Josef Moucha

(1956) je fotograf a pedagog Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Vydal eseje o historii fotografie a technických obrazech Zážitek arény (2004), novelu Mimochodem (2004), stati o umění a klasicitě Obrazy z dějin fotografie české (2011) i dvě obrazové knihy: Válka za studena / Fotografie ze základní vojenské služby v Československé lidové armádě (2017) a Doličné okamžiky (2018).

Markéta Luskačová

(1944) pochází z Prahy, kde vystudovala sociologii kultury na Karlově univerzitě a dále fotografii na pražské FAMU (1967–1969). Od poloviny 70. let působí v Londýně. Vydala řadu významných obrazových knih, vystavuje ve významných muzeích či galeriích a je zastoupena ve sbírkách prestižních institucí.

#44 Empatie

Schopnost vcítit se do druhých je konstruktem, který nás provází teprve několik století. Neznamená to, že by do té doby taková dovednost neexistovala. Pojem empatie však vytváří pole, v němž ona schopnost kmitá od pochopení protistrany po porozumění vlastnímu já. A protože takové hřiště může být poměrně rozprostraněné a míče empatií mohou být pinkány od jedné strany na druhou, rozhodli jsme se, že tomuto poli věnujeme celé číslo časopisu.