Annelies Strba

Toto jsou úvodní snímky série nazvané Shades of Time (Odstíny času) švýcarské umělkyně Annelies Strba, série, která čítá 240 černobílých a barevných fotografií snímaných po dobu dvou desetiletí. Zachycuje zde několik generací své rodiny, převážně v domácím prostředí. Vidíme zde autorčinu stárnoucí matku, jejího manžela a syna Samuela – jeden ze snímků jej ukazuje při koupeli s kočkou – a jejich dcery, tmavovlasou Lindu, která před našima očima dospívá v ženu, a plavovlasou Sonju, kterou vidíme jít k prvnímu přijímání, stonat v posteli s horečkou, zamilovat se a porodit vlastní dítě.

Na první pohled by se mohlo zdát, že autorčin projekt není nic víc než rodinné album, avšak když jej srovnáme s rodinnými alby, jaká známe – třeba i s naším vlastním – vidíme zde značný rozdíl. Většina rodinných alb je totiž sestavována se záměrem vytvořit homogenní, chronologicky uspořádanou rodinnou historii, zbavenou všech rušivých prvků. Jádro rodiny vyvstávající ze stránek pečlivě uspořádaného alba představuje oficiální, legitimizující historii, nikoli subjektivní sondu, která riskuje, že vyvolá nejednoznačné emoce. A právě toto je teritorium, na němž se pohybují autorčiny snímky z této série. Annelies Strba neřadí své fotografie chronologicky, záběry událostí docela nedávných a snímky staršího data se volně střídají a prolínají. Pocit plynutí času spojující tyto fotografie je houpavý, připomíná spíše neurčitý rytmus paměti a prchavých nálad než pevně daný sled objektivních událostí. Samotný „příběh“ autorčiny rodiny, prostřídaný obrázky míst navštívených při rodinných výletech, se nijak neřídí kanonickými milníky typickými pro „náležité“ rodinné album. Annelies Strba své blízké fotografuje především doma a její rodinná historie se odvíjí v intimních okamžicích otevřeně projevované lásky a péče: sestry si navzájem češou vlasy, v dětství i v pozdějším věku. Vidíme kuchyňský stůl zaplněný školními učebnicemi, prostřený k jídlu i po jídle – rodinný řád i nepořádek v plném proudu.

„Když mačkám spoušť,“ říká autorka, „zavřu oči.“ Fotografie jakoby pro ni byla nikoli věcí optického pozorování, nýbrž empatického vnímání a neuvědomělého cítění. V jejích rukou fotoaparát již není nástrojem zachycení reality rozhodujícího okamžiku. Žádný z jejích snímků členů rodiny nelze považovat za portrét, žádný z nich není věrnou dokumentací situace či určitého místa. Její fotografie žijí z oněch neurčitých okamžiků vzdalujících se vizuálním formám sebepotvrzení, okamžiků zanechávajících jen tajemnou ozvěnu. Annelies Strba fotografii používá jako láskyplné pohlazení adresované vlastní rodině, jako nástroj citlivý k náladám a emocím, které nelze nikdy plně vyslovit. Proto také ponechává každý záběr, i ty vybledlé či rozmazané, nebo ty s červenýma očima. Nejde jí o to, co vidíme, ale o podvědomí bezděčně vyplouvající na povrch, intimní vzpomínky a pocity vyvolané místem i situací.

Příběh, který vypráví Odstíny času není jen rodinnou kronikou, ale také autorčiným osobním líčením vyvíjejících se vztahů, vzpomínek a reakcí rozehraných v čase. V tvorbě z nedávné doby se tak objevuje méně snímků nyní již dospělých dcer, autorka se zde soustředí spíše na obnovování vazeb k vnějším světu, zvláště k místům spojeným s kolektivní pamětí jako je Osvětim, Hirošima nebo domov sester Brontëových v Yorkshiru, která však nezobrazuje přímo, nýbrž citově „prožívá“. I zde fotoaparátem zkoumá niterné vztahy – místo prostého exponování reality stimuluje divákovu fantazii tím, že vytváří chvějivé obrazy rezonující jímavými vibracemi.

Text | Gigliola Foschi

POPISKY

1 | Samuel s babičkou, 1980
2 | Linda, 1981
3 | Samuel a Sushi, 1980
4 | Sonja v kuchyni, 1997
5 | Sonja ve vaně, 1987
6 | Linda, 1992
7 | Sonja, 1988
8 | Linda, 1995
9 | Sonja a Linda, 1996
10 | Val deserta, 1986