Fotograf Zone – Jan Durina

Jan Durina je slovenským mezioborovým umělcem, který prostřednictvím široké škály médií utváří postavy a skládá síť složitých narativů, uvnitř kterých tyto postavy existují. K rozvinutí jemných nuancí mezi jednotlivými narativy užívá prostředků performance, fotografie a zvuku a potýká se s tématy osamocení, ztráty, hranice mezi tělem a přírodou a pokřivením lidské mysli tak, jak jsou prožívány v rámci neustále se vyvíjejícího genderu a identity. Tímto postupem Durina vytváří umělecká díla různé formy – jde o hudbu, performanci, film a fotografii – a plynule a sebevědomě přechází mezi kontextem výstavním a performačním.

Série Cute & Tragic vznikla během roku 2019 v rámci slovenské výstavy Ceny Oskara Čepana. Jedná se o fotografie performancí, o autoportréty v autorských vlastnoručně vyrobených kostýmech v různých situacích. Převleky jsou vyšívané, tvořené mnohými detaily, které představují bezpočet skrytých odkazů a jakýchsi šifer značících duševní nepokoj, boj s vnitřními démony, krizi identity a tlak společenské přetvářky. Performance s názvem Awesome Heat připomíná šamanský rituál, který autor nazývá „žalozpěvem pro umírající přírodu“. Tématem přírody a osobního vztahu k ní se Durina zabývá dlouhodobě, z předchozích prací je to série Horal z rozmezí let 2016–2017 reflektující znovunalézání vlastních vztahů vůči vnějším podmínkám okolního prostředí, svého těla a vnímání sebe sama.

POPISKY

1–4 | Jan Durina, Horal, 2016–2017
5–6 | Jan Durina, Cute & Tragic, 2019

Jan Durina

(1988) je mladý slovenský vizuální mezioborový umělec, který prostřednictvím široké škály médií vytváří zvláštní vesmír bytostí, identit a narativů, které pocházejí z tohoto světa snad jen jako jeho pokřivené zrcadlové ozvěny. Jeho tvorba není přísně autobiografická, ale otázky vlastní identity a sexuality, duševního zdraví a intimních aspektů vlastního prožívání se do ní zásadním způsobem propisují. Imaginace ovlivněná melancholií a deprivací člověka, který autenticky a bolestně odmítá normalizovaný a stereotypizující svět, ho velmi často přivádí právě k práci s tělesností a figurou, kde je „celkem zjevné, které charaktery jsou mu blízké a v kterých vtipně nebo ironicky komentuje přetékající testosteronové ego3“. Ve vlastním uměleckém přemýšlení vychází z kritických konceptů queer, feministických a ekofeministických teorií i autoteorií. Jako společný, klíčový a vše přesahující kořen jeho děl se jeví otázky duševního zdraví, lidské zranitelnosti a péče o druhé, spolupráce a nepochybně i otázky horizontálně fungujících mezilidských relací. Lidská křehkost už dávno přestala být dogmaticky potlačována jako slabost, umění jako jedno z prvních vysílalo signály o nutnosti její rehabilitace. Fotografie, textilní, ručně vyšívané a zdobené objekty i kresby Jana Duriny jsou mentálními mapami trajektorií jeho vlastního těla, které se sesypává, dočasně vágní, odmítá plnit to, co se od něj očekává, vzdoruje vlastními ranami a trhlinami a snaží se samo sebe právě jako takové milovat. Stává se lidským.