Connections Unbroken

#5 min Ivan Pinkava, Jan Durina , Josef Mach

22. 4. 2025

Connections Unbroken, foto: Jakub Tulinger

Tělo právem přitahuje naši pozornost jako obousměrné rozhraní mezi psychickým a sociálním aspektem našeho bytí. Jeho ambivalence (tak atraktivní pro sféru vizuálního umění) spočívá především v tom, že funguje jako clona, která lidi buď vzájemně rozděluje a tím podporuje jejich individualitu, nebo je naopak spojuje, čímž spolu konstituuje sociální, případně intimní sféru naší existence tady a teď.

Nedávno u nás vyšla publikace Radana Haluzíka Město naruby. Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy.¹ Autorský kolektiv se pokusil empaticky nahlížet postindustriální město optikou inverzního urbanismu a definovat nově vznikající pojmy, objevující se v souvislosti se svéráznou estetikou vyloučené městské periferie, tzv. vágního terénu. Takový periferní časoprostor, vylučovaný metabolismem městského organismu, je vnímán jednak jako místo absence jasného funkčního určení a jednak jako místo potenciálního příslibu.

Ve všech širších sociálních konceptech vznikají velké záměry, mezi kterými se po čase přirozeně objevují prázdná vágní místa. K dobré kondici každého systému přispívá čas od času i jeho zhroucení, ve kterém se jeho fungující stereotypy podrobí revizi a aktualizaci.

Ať už se bavíme o společenských, urbanistických, mezilidských nebo osobních procesech, ve všech můžeme určit jistou analogickou konstantu: často nastává konflikt formování přirozené lidské tělesnosti zasazené do uměle vytvářeného, mocensky konstruovaného systému, předpokládajícího dokonalost a absolutní loajalitu k vyšším racionálním principům. Skutečný smysl a význam těl (živých i neživých) se však vyjevuje v jejich vychýlení z normativů, v jejich ranách a jizvách, ve zranitelnosti, bezradnosti a rozporuplnosti nebo v křehkosti a rozmanitosti rodových i sexuálních identit.

Nové chápání antropocénu odmítá binární oddělení přírody a člověka. Koncept výstavy Connections Unbroken je vsazen do poetické oživující perspektivy (Enlivenment) německého filozofa Andrease Webera,² kriticky překračující tu osvícenskou (Enlightenment). Snaží se navázat na snahu překonat moderní metafyziku mrtvé hmoty a uznat hluboce tvůrčí procesy obsažené ve všech živých entitách. Naše fyzická těla nejsou a nikdy nebyla oddělená od nehmotné mysli, naše racionalita je komplementárně spojena s poezií a emocí.

Výstava Nadace Miloty Havránkové se pokouší transgeneračně a intermediálně (nejen čistě fotograficky) prozkoumat styčné plochy těchto zdánlivě odtažitých myšlenkových i tvůrčích rámců a aktérů: vágního i normativního terénu přírody, města, společnosti a tělesnosti. Koncept výstavy se opírá o východisko, že nejvlastnější esencí tělesné (ale i městské) architektury jsou tělem iniciované vztahy k jinému tělu, k jiným tělům, komunitám, společnostem.

Společné zázemí všech autorů ukotvené mimo normativní svět těla přináší do výstavy zkušenost pobývání v území, které není většinovou částí společnosti, a přesto je klíčové pro naději na lepší svět.

Text: Anna Vartecká

––––––––––––––––––––

Výstava: Connections Unbroken
Autoři: Ivan Pinkava, ČR / Jan Durina, ČR / Josef Mach, SR
Kurátorka výstavy: Anna Vartecká
Organizátor: Nadácia Miloty Havránkovej
Místo: Fotograf gallery zone
Termín: 21. 3. 2024 – 15. 5. 2025

––––––––––––––––––––

Děkujeme Nadaci Miloty Havránkové za spoluorganizaci.
Výstavu z veřejných zdrojů podpořil Fond na podporu umenia Slovensko.

––––––––––––––––––––

Všechny fotografie: Connections Unbroken, Ivan Pinkava, Jan Durina, Josef Mach. Fotodokumentace: Jakub Tulinger

HALUZÍK, Radan (ed.) Město naruby. Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy, Nakladatelství Academia, Praha 2021.
WEBER, Andreas. Enlivenment. Towards a Fundamental Shift in the Concepts of Nature, Culture and Politics. Böll Foundation, Berlin 2013.

Ivan Pinkava

(1961) jedním z klíčových témat provázejících tvorbu výjimečného českého fotografa Ivana Pinkavy prakticky od 80. let minulého století je právě problematika těla oscilujícího mezi fyzickou podstatou a na ni navázanými symbolickými antropologickými, sociálními a kulturními konotacemi. Tělesnost (lidská i ne-lidská/objektová) je jedním ze základních stavebních kamenů Pinkavovy tvorby. Často je rozehrávaná jako místo, kde se určitý systém sesype, místo heterotopie, místo symbolické, subverzivní, narušené, denaturalizované. Nebo se jeví právě díky vlastním jizvám a ranám jako místo dosud netušeného potenciálu. Kdesi v pozadí tvorby Ivana Pinkavy rezonuje poměrně často symbolický vertikální rozměr jako odkaz k lidskému konání i směrování: snaha naplňovat vyšší principy, přesahovat k duchovním aspektům našeho bytí. Z trochu jiné perspektivy ale můžeme vnímat vertikalitu jako hieratický systém, který je naopak v současném umění, zpochybňujícím pilíře takto nastaveného společenského konání, terčem kritiky. Ačkoliv lidské tělo destruktivně vpletené do kolapsu vertikální osy může evokovat odkazy na současnou globální krizi způsobenou právě enormním hieratickým systémem, při soustředěném vnímání fotografické tvorby tohoto autora pocítíme hluboké pochopení takto antropologicky nastavených schémat. V mnoha fotografiích Ivana Pinkavy je přítomno osobité archetypální podobenství, vycházející z obecně známých mýtů, které již prošly mnoha kulturními zkouškami, nepochopením, zneužitím a vyprázdněním a nyní se k nám vracejí v podobě stále krásnějších (ale ve své podstatě stále subverzivních a drzých) obrazů. Přidávat tak na kráse i na podrývačském až blasfemickém tónu najednou, a neztratit přitom pointu a sílu v hlase, to je téměř greenawayovský filmový rozměr překódovaný do fotografie. Tělo především v posthumanistické době funguje jako znak, prostřednictvím kterého je možné kriticky se dotýkat vágních, nejednoznačných, často nepolapitelných terénů našeho bytí, které téměř obsesivně a často metaforicky jizví naši (autorskou i diváckou) obrazotvornost.

Jan Durina

(1988) je mladý slovenský vizuální mezioborový umělec, který prostřednictvím široké škály médií vytváří zvláštní vesmír bytostí, identit a narativů, které pocházejí z tohoto světa snad jen jako jeho pokřivené zrcadlové ozvěny. Jeho tvorba není přísně autobiografická, ale otázky vlastní identity a sexuality, duševního zdraví a intimních aspektů vlastního prožívání se do ní zásadním způsobem propisují. Imaginace ovlivněná melancholií a deprivací člověka, který autenticky a bolestně odmítá normalizovaný a stereotypizující svět, ho velmi často přivádí právě k práci s tělesností a figurou, kde je „celkem zjevné, které charaktery jsou mu blízké a v kterých vtipně nebo ironicky komentuje přetékající testosteronové ego3“. Ve vlastním uměleckém přemýšlení vychází z kritických konceptů queer, feministických a ekofeministických teorií i autoteorií. Jako společný, klíčový a vše přesahující kořen jeho děl se jeví otázky duševního zdraví, lidské zranitelnosti a péče o druhé, spolupráce a nepochybně i otázky horizontálně fungujících mezilidských relací. Lidská křehkost už dávno přestala být dogmaticky potlačována jako slabost, umění jako jedno z prvních vysílalo signály o nutnosti její rehabilitace. Fotografie, textilní, ručně vyšívané a zdobené objekty i kresby Jana Duriny jsou mentálními mapami trajektorií jeho vlastního těla, které se sesypává, dočasně vágní, odmítá plnit to, co se od něj očekává, vzdoruje vlastními ranami a trhlinami a snaží se samo sebe právě jako takové milovat. Stává se lidským.

Josef Mach

(1994) je student Ateliéru tělového designu Fakulty výtvarných umění VUT v Brně. Ve své umělecké tvorbě se zabývá převážně instalací, která někdy přechází i do performativní roviny. Zajímají ho především emoce, které vycházejí z kolektivní lidské zkušenosti, a dotýkají se tak obecných společenských jevů. Jsou mu blízké principy paradoxu a absurdity. Kombinace prvků pop kultury s vážnými aspekty našeho bytí přibližuje jeho tvorbu k subverzivním polohám. Snaží se odhalovat energii, která spojuje hmotu, emoce a tělo do jediného nekonečného proudu vzájemných, i když často rozporuplných souvislostí. Latourův koncept propletené a rovnocenné sítě aktérství (lidé, neživé objekty, instituce nebo i myšlenky) společně utvářející naši realitu si Josef Mach vypůjčuje k tomu, aby zpochybnil antropocentrickou perspektivu myšlení a krize, které přinesla.