Julius Neubronner – 75 gramů Julia Neubronnera

25. 9. 2017

Kronberg, domy na Tanzhausstraße a Hainstraße

Doktor Julius Neubronner bývá označován za otce holubí fotografie ze vzduchu. Tento německý lékárník byl zároveň vynálezcem, konstruktérem a amatérským fotografem. Jako moderní člověk se snažil využívat dostupných výdobytků nejmodernější techniky a kombinoval práci se svými zálibami. Své poštovní holuby využíval v lékařské praxi pro přijímání receptů z blízkého falksteinského sanatoria a obratem posílal objednané léky stejnou cestou. Nosnost holuba byla limitována hmotností nákladu do 75 gramů váhy.

Postupem času se Neubronner rozhodl pokusit se propojit holuby s dalším ze svých koníčků – amatérskou fotografií. Spolupracoval s hodináři na tvorbě miniaturní a především lehké kamery, kterou by holubi byli schopni nést v letu přidělanou na břiše. Zároveň trénoval a posiloval ptáky, aby těžký náklad zvládali přenést i na delší vzdálenosti. V praxi to vypadalo, jako kdyby měl holub na břiše velkou fotografující krosnu. Závěrka fotoaparátu byla ovládána pneumaticky, Neubronner experimentoval s různými typy objektivů a filmových zásobníků, různými typy konstrukce zavěšení na těla holubů. Holubí fotografové tak byli schopni pořizovat fotografie pomocí širokoúhlých objektivů, pomocí dvojité sportovní kamery, snímky pořizované v dávkách atd. Holubi s kamerami létali ve výškách mezi 50 až 100 metry nad zemí, rychlostí okolo 15 km/h. Kromě toho se vynálezce potýkal s potížemi s návraty holubů do pojízdných holubníků, aby bylo možné fotografovat v rozličných lokacích. I s tímto úkolem se relativně úspěšně vypořádal a v roce 1909 na veletrhu v Drážďanech představil mobilní holubník kombinovaný s fotokomorou.

Neubronner svými vynálezy navázal na tradici pokusů o fotografii z ptačí perspektivy. Před jeho úspěšnými pokusy realizoval podobné snahy o zprostředkování pohledu na svět z oblaků například francouzský průkopník fotografie a vzduchoplavec Nadar, který fotografoval z balónů. Během občanské války využíval možností fotografování z balónu pro vojenské účely profesor Thaddeus Lowe. Jeho balón s fotografem a připojenou telegrafickou linkou byl vypouštěn nad nepřátelské linie. Podobné pokusy prováděl ve stejnou dobu James Wallace Black. Arthur Batut pořizoval fotografie z výšky pomocí autonomních fotoaparátů zavěšených na dracích, Amedee Denisse pak v roce 1888 zkonstruoval raketu s padákem vybavenou fotografickým aparátem. Fyzik Alfred Nobel se také zabýval problematikou fotografování s využitím raket nebo střel pro kartografické účely.

Motivace pro pořizování fotografií z výšky byla rozličná. V počátcích bylo hlavním účelem přinést nezvyklý pohled na svět z výšky, doslova z „ptačí perspektivy“. Mezi další důvody pak patřily především praktické účely kartografické, a samozřejmě, jako o každou moderní technologii, též o fotografii z výšky projevovala hned od počátků těchto pokusů zájem armáda. Pro tyto účely se pak Neubronnerovi holubi zdáli být jako úplně ideální. Byli nenápadní, malí, létali v nižších výškách než balóny či letadla, nijak je nerušil ani neplašil hluk bitevní vřavy. Jejich jedinou, ale poněkud zásadní nevýhodou byla jejich malá spolehlivost, holub s kamerou prostě často nedoletěl tam, kam měl. Díky tomu i přes snahy armády k širšímu nasazení na bitevním poli nedošlo a po konci první světové války byla armádní podpora Neubronnerova výzkumu zastavena jako neefektivní. O znovuobnovení projektu se ještě v 70. letech 20. století pokusila CIA, ale projekt byl opět zastaven kvůli své neefektivnosti. Celá tato aktivita ale předznamenala dnešní éru dohledu pomocí dronů a dalších bezpilotních letadel, která lze, na rozdíl od živých tvorů, snadno řídit.

Fotografie Neubrunnerových holubů promlouvají i po sto letech od svého pořízení překvapivě moderním obrazovým jazykem v té nejlepší tradici vernakulární fotografie. Fotografie jsou výsledkem kombinace automatizace a technických prostředků a náhody. Na jedné straně sofistikovaný přístroj, kombinující fotografickou a hodinářskou techniku, vrchol dobové miniaturizace, inženýrství na špici technického pokroku. A tento maximální výdobytek lidského snažení, flusserovský esenciální produkt vědeckých textů, má na krku pověšený holub. Holub, který v moderním velkoměstě symbolizuje především nečistotu, infekci, špínu. Holub, který při vší úctě nepatří mezi nejinteligentnější tvory. Holub, u kterého nemůžeme očekávat sebemenší potřebu vyjádření uměleckého ducha. Holub s fotoaparátem na krku své snímky nijak nerámuje ani nerámcuje. Kromě svých 75 gramů není zatížen žádnými ideologiemi. Vytváří záměrné nekompozice, a ještě ke všemu o tom ani neví. Nečeká na rozhodující okamžik, fotografie se pořizují samy dle zbožného přání konstruktéra fotoaparátu za velkého přispění náhody. Holub sám má pak dost problémů doletět na určené místo. Zároveň ale holubí fotograf přináší onu žádoucí „ptačí perspektivu“ v absolutním slova smyslu, pohled na svět, který zůstává většině diváků i dnes většinou upírán. Odkazuje ke archetypálnímu snění o létání, obrazu z výšky, který přináší sladkou iluzi toho být svobodný jako pták. Šedá realita holubníku pak zůstává v obrazu nevyřčena. Vilém Flusser by byl z holuba nadšený, lepšího ninju v boji s programem aparátů by si jen těžko mohl představit. Holubí fotograf je v tomto snažení mnohem dál, než se kdy podařilo Andreas Müller-Pohleovi v projektu Transformance. Müller-Pohle v tomto souboru vytvářel fotografie bez použití hledáčku fotoaparátu, záměrně potlačoval aspekty užití fotoaparátu předdefinované výrobcem. Podobně jako Müller-Pohle byl i Neubronner kurátorem nahodile vytvářených fotografií, spolutvůrcem v celém procesu. Přesto (nebo právě proto) jsou holubí fotografie krásné na prohlížení, jde o čisté fotografické obrazy, produkty zvířecí nevědomosti, technického pokroku a vědomé pečlivé selekce. Pohled z vrchu je pak krajně nezvyklým, čistě grafickým zobrazením, pohledem, na který si i v dnešní době bezpilotních letounů teprve pomalu zvykáme. Pohledem svůdným, lákavým, voyeurským, kterému se obtížně vzdoruje, jak aktuálně dokázala posádka britského policejního vrtulníku, která ve službě natáčela milostné hrátky spoluobčanů za zdmi londýnských dvorků. Právě tento exces znovu upozornil na fakt, že fotografie byla od svého vynálezu prostředkem dohledu, sledování, symbolického násilí. Fotografie je od svého vynálezu ve službách represivních složek prostředkem dohledu a uplatňování moci. Praxe Julia Neubronnera předznamenala dnešní éru bezpilotních letounů. Fotografie pořízené holubí letkou doktora Neubronnera díky své neefektivnosti dnes působí relativně neškodně. Dnešní masivní rozvoj autonomních zobrazovacích technologií je pak vstupem do nové éry obrazu ve službách dohledu.

Text | Filip Láb

POPISKY

Filip Láb

(1976–2021) byl fotograf, teoretik fotografie, pedagog, člen redakční rady časopisu Fotograf. Vystudoval fotografii na FAMU a žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK, kde se posléze stal pedagogem a proděkanem fakulty. Publikoval několik knih a řadu odborných statí o technologických a sociálních proměnách současné fotografie.

#30 eye in the sky

Vydání s názvem Eye in the Sky převrací digitální téma Fotograf Festivalu do formy svého předchůdce, tištěného časopisu. Když chaos internetového browsingu redefinuje na denní bázi naše nervová zakončení schopná vnímat lineární plynutí textu a vše visí v pomyslných mracích, stránky časopisu akcentují dříve standardní odvíjení narace se začátkem a koncem, ať je konec jakkoli otevřený. Prochází v časové ose historií revoluce naší odvěké humanity, respektive představy, kterou jsme se naučili humanitou nazývat. Od holubů vybavených dávnými kamerami kroužícími nad městy a hlavami lidí na počátku moderního věku, pořizujícími rozmlžené snímky urbánní krajiny až po stratosféru přeplněnou hi-res snímači a nekonečnými proudy dat. Od literatury, po plynulý stream sociálních sítí. Od kolektivního, přes individuální, až po globalizovaně unifikované. Časopis Fotograf rozšiřuje pole zájmu problematiky spojené s všudypřítomným připojením k internetu navzdory přirozeným limitacím svého média.