Noémi Szécsi

10. 3. 2021

Noémi Szécsi, memento mori, 2018–2019
Noémi Szécsi, memento mori, 2018–2019

Úpadek náboženské víry, pokrok v medicíně a urbanizace výrazně ovlivnily vztah lidstva ke smrti. Ve svém projektu jsem se zaměřila na pracovníky v pohřebním průmyslu. Zajímalo mě, jakým způsobem se tito lidé, kteří jsou denně vystaveni smrti, vztahují ke své vlastní existenci. Jaký dojem v nich jejich pracoviště zanechává a jak ovlivňuje jejich mentální i fyzický stav. Fascinují mě, protože nemají možnost existenci smrti jakkoli popřít. Jak jsem je s postupem času poznávala, zjevila se mi groteskní dualita, která mezi nimi a jejich zaměstnáním existuje. Nicméně zde nechyběla ani jistá vážnost či absurdní humor.

Noémi Szécsi

je napůl maďarská a napůl rumunská fotografka, která v současnosti žije v Budapešti. Vystudovala fotografii na Univerzitě umění a designu Moholy-Nagy v Budapešti, kde získala magisterský titul. Szécsi je členkou maďarského Studia mladých fotografů a ve svých projektech se zaměřuje na specifické skupiny lidí žijících na okraji společnosti - od hrobníků přes krajně pravicové demonstranty až po čarodějnice, kterým se v současnosti věnuje. Je přesvědčena, že médium fotografie nenabízí žádné univerzální pravdy, ale zachovává si zprostředkující a senzibilizující sílu. Fotoaparát je pro autorku pasem do míst, kde přichází do styku s lidmi, a umožňuje jí tyto různé pozice zažít.

#38 Smrt, Když Si Pomyslíš

O smrti nikdy nemluví se svými blízkými třetina populace. Lze konstatovat, že společnost globálního severu přišla o přirozený postoj k ní. Skrze ideál nekonečného růstu, konzumní život a kult věčného mládí se smrt postupně proměnila v tabuizované téma. Přítomnost smrti společnost oddálila skrze systém zdravotnictví zaměřeného na efektivitu zlepšení fyzického stavu a způsobila tak co nejvyšší odklad exitu také v rámci sdíleného vědomí většinové společnosti. Význam a hloubka procesu odcházení je snižována. Výsledkem může být potlačení strachů z konce života, které znemožňují jeho přítomné prožívání. Pro teoretiky fotografie jako Susan Sontag nebo Rolanda Barthese bylo médium fotografie svým druhem smrti nebo jejím otiskem. Jak uvádí Sontag – fotografie vyjadřují nevinnost, zranitelnost životů směřujících ke své zkáze, a tato spojitost mezi fotografií a smrtí pronásleduje všechny fotografie lidí. Křehká hranice mezi smrtí a životem byla předmětem umění od nejstarších kultur. Jaké podoby má téma konce života dnes? Nemusí být snadné projít veškeré emoční vrstvy týkající se smrti, ale pokusíme se představit různorodé momenty setkání se s kontextem smrti a různorodé úhly pohledů na ní ideálně tak, abychom mohli úctu a vděčnost k životu přijmout a nechat na nás působit v přítomnosti. Umění přijmout smrt se v ten okamžik může stát uměním žít.