Rencontres d’Arles 2025
#8 min Markéta Kinterová
29. 7. 2025

Festival Rencontres d’Arles je nejstarším fotografickým festivalem na světě a pravděpodobně i nejnavštěvovanějším. Jak napovídá sám název, je to příležitost k setkáním. Vedle oficiálního programu se spontánně vrství desítky festivalových, ale i neoficiálních eventů, iniciativ a výstav, čímž se město proměňuje v jeden živý kulturní organismus. Letos jsem měla možnost podívat se na festival Rencontres d’Arles očima někoho, kdo se pohybuje mezi vlastní uměleckou a pedagogickou praxí, a především jako člověk, který věří, že fotografie má sílu nejen zobrazovat, ale i spoluvytvářet společenský kontext.
Výběr z programu festivalu
Za jeden z nejvydařenějších momentů festivalu považuji výstavu Batii Suter Cryptoportiques. Instalace, citlivě zasazená do rozsáhlého podzemního prostoru krypty, je příkladem toho, jak může site-specific přístup fungovat nejen jako formální gesto, ale také jako vydařená vizuální hra s rytmem a asociačním řetězením. Suter nás nechává objevovat vztahy mezi tvary, povrchy i fragmenty fotografií, postavených k chladivě navlhlým kamenným sloupům nebo skrze velkoryse imerzivní pohyblivý obraz promítaný na poloprůsvitný textil.
Nejen pro mne byla překvapením letošního festivalu výstava Diany Markosian, americké umělkyně arménského původu, která ve svém projektu Otec/Father pátrala po svém otci. Po patnácti letech se ho vydala hledat do Arménie, aby jej nalezla a oba nakonec zjistili, jak si jsou cizí. Otevřenost a jemnost přístupu autorky jak v důsledné a citlivé dokumentaci, tak v krátkém filmu nenechala mnoho diváků bez hlubokého citového pohnutí. Skvělou událostí v návaznosti na prostor nad supermarketem, kde se výstava odehrávala, byla podpisová akce autorské knihy Diany Markosian, která se odehrávala uprostřed obchodu mezi regálem s domácími potřebami a vybavením na léto. Takovéto nečekané souvislosti se festivalu daří a je tomu jen dobře.
Z dalších výstavních projektů mě nadchla výstava The Lobster War v ENSP Arles (prestižní École nationale supérieure de la photographie), kde se v jednom kolektivním tělese setkali studující, etablovaní autoři a autorky a kurátorské osobnosti. Společně se rok věnovali zapomenutému konfliktu v mezinárodních vodách mezi Francií a Brazílií v 60. letech, a vytvořili tak jeden z nejkomplexnějších příspěvků festivalu.
Plakát jako svědectví
Lidsky silný moment do veřejného prostoru města přinášela plakátová série No Photo, která záměrně bez použití fotografie krátkými popisy toho, co by snímky mohly zobrazovat, referovala o dění v Gaze o to silněji, než kdyby bylo fotograficky zobrazeno. Projekt je doprovázen veřejně dostupným textem od Arielly Aïshy Azoulay pojednávající o tom, že genocida vůči Palestincům není jednorázovou událostí, ale dlouhodobým, systematickým režimem násilí, který je udržován jak vojenskými, tak vizuálními technologiemi a globální mocenskou podporou. Autorka upozorňuje, že obrazy samy o sobě nelze chápat jako pravdu, ale že je třeba je číst v kontextu moci, kolonialismu a propagandy, která legitimizuje eliminaci palestinské přítomnosti.
Z mého pohledu je také důležitá další intervence ve veřejném prostoru s hlavní zprávou „Dear artists and curators, we owe you an apology for using you and your important work as a marketing tool to greenwash and culturally sanitize our brand. As if you were a car dealer,“ kterou je plakátová kampaň, tentokrát tematizující greenwashing. Jedná se o znepokojivou a výstižnou metaforu současného světa, kdy se festivalový lesk často potkává s ekologickou lhostejností. Jsem ráda, že se najdou tací, kteří na to soustavně upozorňují.
LUMA Arles: jiná liga
Výrazným kontrastem k mnoha festivalovým výstavám ve městě je areál instituce LUMA Arles, která každoročně hostí některé výstavy v rámci festivalu a dále diváctu nabízí své vlastní výstavy současného umění skutečně světového formátu. Nejen pro svou architekturu a technické zázemí, ale především pro inovativní kurátorský přístup a kvalitu instalací je bezkonkurenčním místem konání. O to víc vyvěrají na povrch rozdíly v přístupu festivalu k ostatním lokacím, kdy je bohužel viditelný propastný rozdíl v kvalitě. Ne každý kostel ve městě je vhodný pro instalace, které často ani nebývají kvalitně nainstalované či vybavené (např. nedostatečná kvalita zvuku u projekce Stendhal Syndrome od Nan Goldin).
Nejpřínosnějším zážitkem pro mne byla výstava Cloud Chronicles, která mimo jiné pracuje také s fotografií, a to velmi působivým způsobem vytržení jednotlivých poměrně ikonických děl autorů z kontextu, aby vznikl prostor pro nové asociace. Precizní, rytmická a emočně přesná instalace byla v podstatě koncertem. Její součástí byl také projekt Carstena Höllera Dream Bed, tedy pokoj určený pouze jednotlivci k hodině a půl snění. V rámci projektu Pill Clock od stejného autora bylo také možno spolknout červenobílou pilulku neznámého složení. Drobné gesto, které se ale dotýká otázek kontroly a důvěry.
V rámci programu festivalu je důležité zmínit opravdu vydařenou výstavu Davida Armstronga, jejíž intimita a schopnost práce s portrétovanými byla hlavní nosnou linkou díla tohoto amerického fotografa. Obohacujícím doplněním bylo zpřístupnění kontaktních archů, díky nimž návštěvníci mohli nahlédnout detailněji do chápání autorova přístupu k výběru výsledných fotografií, ale i právě práce s modelem a citlivost, již musela obnášet.
V případě Dior Award for Young Talents si nemohu nevšimnout nepříjemné absence. Soutěž pro mladé absolvující z vybraných akademií označuje sama sebe za mezinárodní, ale dlouhodobě zcela přehlíží střední a východní Evropu, která je přitom přímo na dosah. Jako by tento rozsáhlý evropský region snad neměl co říct.
Co chybí a co zůstává
Jsem toho názoru, že samotnému festivalu by možná neuškodilo méně hierarchie ve smyslu většího důrazu na bilingvnost akcí, a především více realizační péče o jednotlivé výstavy, a tím pádem zvýšení rovnováhy mezi kvantitou a kvalitou. Zároveň je obdivuhodné, jak pestrý program se organizátorům daří přinášet. Přeji jim mnoho sil nejen k jeho realizaci, ale i k hledání cest, jak jej zpřístupnit tak, aby se stejně vítané cítilo i nefrankofonní publikum. Přesto zůstává Rencontres d’Arles silným magnetem. A především místem, kde se stále dá mluvit o fotografii nejen jako o obrazu, ale jako o způsobu porozumění světu.
Text: Markéta Kinterová
POPISKY
1 | Batia Suter. Excerpt from Octahedral, video, 2024, Out of Metropolis project, NŌUA, Bodø, Courtesy of the artist.
2 | Diana Markosian, book signing, Rencontres d’Arles, 2025
3 | NO-PHOTO 2025, Photo: Peter Watkins
4 | Dear artists, …, project in public space, Rencontres d’Arles, 2025
5 | Nan Goldin, Young Love, 2024, Courtesy of the artist / Gagosian.
6 | LUMA Arles, Cloud Chronicles, 2025