Kairus – Zombifikace médií

10. 3. 2021

Behind the Smart World Artlab, 2014–2016

Název finsko-rakouské umělecko-výzkumné dvojice KairUs, jejímiž členy jsou Linda Kronman a Andreas Zingerle, je třeba číst jako hříčku, která má odkazovat k řeckému pojmu pro kvalitativní, nikoli kvantitativní povahu času. Zkoumání časovosti médií, stejně jako kvality života a smrti s nimi a v nich, pak představuje široký rámec jejich dlouhodobého zájmu o spam, scam a internetové podvody obecně.¹

V roce 2014 KairUs absolvovali měsíční uměleckou rezidenci v Akkře, hlavním městě Ghany. Na nechvalně proslulé skládce elektronického odpadu Agbogbloshie, která se nachází ve středu města, nakoupili dvaadvacet vysloužilých harddisků, aby zjistili, jak snadno z nich lze získat, a případně zneužít, osobní data. Jejich zájem pak vyústil v organizování „kolaborativní, na praxi založené výzkumné laboratoře“ nazvané Behind the Smart World Artlab (ve spolupráci s digitální/kulturní iniciativou servus. at). Z ní vedle dalších výstupů vzešla v roce 2016 i instalační trilogie Forensic Fantasies. V její první části umělci prezentují jeden z nalezených harddisků spolu s dopisem původnímu majiteli, v němž mu nabízejí vrácení disku (Not a Blackmail). Další část věnují fenoménu romantických scamů. Přibližují je v kolážovitém sestřihu lokálních nízkorozpočtových melodramat, která se tématu dotýkají a která pořídili na DVD nosičích v ulicích Akkry. Video doplňuje nástěnka s fotografiemi dívek nalezených na jednom z harddisků, stejně jako na několika zřejmě pod- vodných internetových profilech (Identity Theft). Třetí část sestává z resuscitovaných fotografií oslav, výletů a večírků, na nichž se tytéž tváře vracejí stejně nezajímavě jako povědomě. Uspořádání fotografií do fotoalb má podle autorů odkazovat na zavedené umělecké postupy využívání nalezených materiálů (Found Footage Stalkers).

Umělecká dvojice se v textech, jimiž provází svou práci, odvolává na pojetí „zombie médií“, s jakým přišli mediální teoretici Garnet Hertz a Jussi Parikka.² Svým způsobem doslovně naplňuje jejich výzvu, aby se mediální archeologie uplatnila jako umělecká metodologie, která nově nahlíží opomíjené rozměry médií. S tím souvisí určitá didaktičnost, již jejich práce sdílí s většinou takzvaného mediálního umění: nenápadná vizualita jako by neměla zastiňovat předkládaná morální dilemata. Specifičtěji se pak v práci dua KairUs připomíná tvrzení Hertze a Parikky, že média nikdy neumírají. Oproti tomu se stávají poněkud ambivalentními zombie médii: buď jejich nemrtvé pozůstatky otravují půdu, nebo znovu ožívají „metodami uměleckého kutilství“.³ V mediálně-archeologickém „unblackboxingu“ probíhá návrat vytěsněného. Tím je v tomhle případě zaprvé plánované zastarávání, na němž stojí současná politická ekonomie a které napomáhá jejímu ekologickému zhroucení, a zadruhé tíživá materiálnost informací, zde tak názorně vtělená v hromadách elektroodpadu i v trapnosti vracejících se osobních dat.

Uskupení KAIRUS tvoří od roku 2010 Linda Kronman z Finska a Andreas Zingerle z Rakouska. Jejich praxe se pohybuje na pomezí umělecké tvorby, akademického výzkumu a digitálního aktivismu. Zabývají se možnostmi občanského života v technologickém prostředí, konkrétně třeba kybernetickým zločinem nebo úskalími tzv. smart cities.

Text: Vojtěch Märc

Popisky

Všechny fotografie | Behind the Smart World Artlab, 2014–2016, ve spolupráci s digitální/kulturní iniciativou servus.at

Obliba tématu scamů, zvlášť těch romantických, mezi současnými umělci a umělkyněmi snad naznačuje určitou vnitřní souvislost mezi scamy a uměním. Srov. Hito Steyerl, „Epistolary Affect and Romance Scams: Letter from an Unkown Woman“, „October“, 2011, č. 138, 57–69.
Garnet Hertz a Jussi Parikka, „Zombie média: Ohýbání archeologie médií v uměleckou metodu“, in Jussi Parikka, „Geologie médií“, Praha: Karolinum, 2020, s. 175–189.
Poněkud se tak opomíjí ekonomický význam zombies coby přízraků čistého výnosu, vykořisťovaných pracovníků, z nichž jejich páni beze zbytku extrahují zisk. Domnívám se, že o zombie médiích by se mělo uvažovat i v této souvislosti.

Vojtěch Märc

se jako historik a teoretik umění zajímá o okraje specializací, disciplín a institucí. Vystudoval dějiny a teorii moderního a současného umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

#38 Smrt, Když Si Pomyslíš

O smrti nikdy nemluví se svými blízkými třetina populace. Lze konstatovat, že společnost globálního severu přišla o přirozený postoj k ní. Skrze ideál nekonečného růstu, konzumní život a kult věčného mládí se smrt postupně proměnila v tabuizované téma. Přítomnost smrti společnost oddálila skrze systém zdravotnictví zaměřeného na efektivitu zlepšení fyzického stavu a způsobila tak co nejvyšší odklad exitu také v rámci sdíleného vědomí většinové společnosti. Význam a hloubka procesu odcházení je snižována. Výsledkem může být potlačení strachů z konce života, které znemožňují jeho přítomné prožívání. Pro teoretiky fotografie jako Susan Sontag nebo Rolanda Barthese bylo médium fotografie svým druhem smrti nebo jejím otiskem. Jak uvádí Sontag – fotografie vyjadřují nevinnost, zranitelnost životů směřujících ke své zkáze, a tato spojitost mezi fotografií a smrtí pronásleduje všechny fotografie lidí. Křehká hranice mezi smrtí a životem byla předmětem umění od nejstarších kultur. Jaké podoby má téma konce života dnes? Nemusí být snadné projít veškeré emoční vrstvy týkající se smrti, ale pokusíme se představit různorodé momenty setkání se s kontextem smrti a různorodé úhly pohledů na ní ideálně tak, abychom mohli úctu a vděčnost k životu přijmout a nechat na nás působit v přítomnosti. Umění přijmout smrt se v ten okamžik může stát uměním žít.