Fotograf Zone – Kiluanji Kia Henda – Zírání do Slunce a zpátky

Instalace Icarus 13: The First Journey to the Sun, kterou Kiluanji Kia Henda vytvořil v roce 2007, sestává ve svých výstavních podobách z osmi fotografií, drobné makety rakety a doprovodného výkladu o první angolské výpravě na Slunce. Rozehrává se tu vztah faktů a fikce: toho, co (se nám zdá, že) vidíme, a toho, co (si myslíme, že) víme. Po dekolonizaci nikdy nedokončená budova kina, dnes sloužící jako veřejné záchodky, představuje astronomickou observatoř. Stavba mauzolea prvního angolského prezidenta Agostinha Neta, již započali Sověti v roce 1982, ale dokončení se dočkala až po třiceti letech, připomíná brutalistně futuristickou raketu. V zelených paprscích světelné podívané nad fotbalovým stadionem, uspořádané při oslavách kvalifikace angolského týmu na mistrovství světa v roce 2006, rozpoznáváme zážeh na raketodromu.

Zatímco postkoloniální subjekt podle filozofa Borise Groyse vstupuje do přítomnosti z minulosti, postsocialistický subjekt přichází z budoucnosti¹, alespoň pokud se rozhodneme vzít vážně historický pokus o dosažení utopického horizontu komunismu. Obě polohy se mísí v dějinách dekolonizovaných států, které, tak jako Angola, v době studené války směřovaly k vlastním verzím socialistické modernity, již nelze vylučovat z globálních souvislostí. Nabízí se proto připomenout tvrzení teoretika umění Kodwo Eshuna, který volá po doplnění „protipaměti“ (contramemory) o „protibudoucnost“.²Budoucnost, proti níž je třeba se obracet, přitom nespočívá jen v utlačovatelské ideologii pokroku, ale i v instrumentalizaci budoucnosti v inženýrsko-politické racionalitě strategického plánování, které se po druhé světové válce stalo význačným nástrojem sociální kontroly. Jak připomíná Eshun, také Afrika se stává „objektem futuristické projekce“, když tamní „sociální realitu silně určují strašidelné globální scénáře, ekonomické předpovědi soudného dne, předpovědi počasí, lékařské zprávy o AIDS a odhady délky života, které všechny předpovídají desetiletí úpadku“.³ Podle stoupenců afrofuturismu pak sci-fi představivost přináší možnou odpověď na strategické scénáře mocných. V afrických souvislostech zároveň dokáže vypovídat o koloniální i postkoloniální zkušenosti, překotné a často rozporuplné modernizaci či o tradičních i hybridních kosmologiích.

Zatímco v Eshunově výkladu afrodias-porního sonického futurismu fungují technologie 80. let (syntézatory, samplery i softwary) jako prostředky taktického potlačení rasových konotací určitého zvuku, Kia Henda pracuje s jinou, nenápadnější, ale o to rozšířenější kulturní technikou, jejíž dějiny mají také své koloniální i postkoloniální kapitoly, a sice s dokumentární fotografií. Věcnost, jakou si většinou spojujeme s dokumentárním způsobem zobrazování, se tu obrací proti sobě samé. Dokumentaristická průhlednost obrazu vrhá lomené světlo na příběh o angolském vesmírném programu. S odkazem na svou formativní zkušenost s jihoafrickým válečným fotožurnalismem Kia Henda označuje fotografii za „zbraň intervence a odhalování“, ale zároveň připouští, že „senzacionalismus, opomíjení a dezorientace se v uměleckém kontextu mohou stát užitečnými nástroji“.⁴ Ukazuje tak místa paměti jako místa projekce, v níž se mísí minulé s budoucím, stejně jako aktuální s potenciálním. Odkrývá nesamozřejmost nynějšího stavu věcí a uvádí do pohybu afro-retro-futuristickou imaginaci. Mauzoleum, které funguje jako stroj času svého druhu, sportovní stadion coby vehikulum kolektivních afektů a kino-záchodky, jež metabolizují psychomotorické či případně vyměšovací procesy, se tak v Ikarovi 13 stávají nejen prostředky mimozemského cestování, ale především médii představivosti.

Text | Vojtěch Märc

IMAGES CAPTIONS

1 | Odpálení rakety Icarus 13 (18 hod, 25. května 2007), Icarus 13 – První cesta ke slunci, 2007
2 | Icarus 13, pohled z ostrova Chicala, Luanda, 2007
3 | První snímek fotosféry Slunce z rakety Icarus 13 na oběžné dráze, Icarus 13 – První cesta ke slunci, 2007
4 | Redefining The Power I (with Shunnuz Fiel) (Předefinování síly I s Shunnuz Fiel), Homem Novo, 2011
5 | The Fortress – The building series IV (Pevnost – stavební série IV), 2014
6 | In the Days of a Dark Safari #7 (Ve dnech temného safari #7), 2017
7 | Výstavba kosmické lodě Icarus 13‹, Icarus 13 – První cesta ke slunci, 2007
8 | Observatoř, Namibská poušť, Icarus 13 – První cesta ke slunci, 2007

Boris Groys, „Back from the Future“, Third Text (Zpět z budoucnosti. Třetí text), 17:4, 2003, s. 323–331. Kodwo Eshun, „Further Considerations on Afrofuturism“ (Další úvahy o afro-futurismu), CR The New Centennial Review, vol. 2, June 2003, s. 287–302. / [česká verze dostupná na https://www.advojka.cz/archiv/2015/22/sci-fi- kapital-a-scenare-budoucnosti]
Ibid.
Ibid.[„a weapon of intervention and denunciation ... Sensationalism, omission or disorientation can be good tools when used in the artistic context.“]

Vojtěch Märc

se jako historik a teoretik umění zajímá o okraje specializací, disciplín a institucí. Vystudoval dějiny a teorii moderního a současného umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Kiluanji Kia Henda

žije a pracuje v angolské Luandě a portugalském Lisabonu. Zabývá se dějinami kolonizace i modernity a využívá při tom média fotografe, videa a performance. Jeho práce byla k vidění na řadě mezinárodních přehlídek.

#36 Nové Utopie

Fenomén utopie chápeme jako problematicky široký pojem, a proto se jej snažíme ukotvit především v oblasti politické ekonomie a čtenáři ho představit prizmatem co nejsoučasnější umělecké a teoretické interpretace. Termín utopie je dnes často chápán především jako historický pojem, který nepřináší mnoho nového a v širší společnosti je spjatý především s minulostí, v případě vizuální kultury a umění pak zejména s modernistickými architektonickými vizemi vyjadřujícími představy o novém uspořádání společnosti. Takovému zjednodušujícímu a do historie se nořícímu přístupu se chceme vyhnout. Samozřejmě nelze nezohlednit některé zásadní projekty, např. politické hnutí Black Panthers, umělecké vzdělávání Black Mountain College, architekturu florentských radikálních designerů UFO, Superstudio či 9999, případně i projekty Le Corbusiera či školy Bauhaus. Vždy je však nezbytné nabídnout pohled na to, jak se k daným myšlenkám vztahujeme dnes, a jak je s nimi tedy v oblasti obrazu pracováno. Východiskem pro interpretaci pojmu utopie je pro nás termín commons neboli společné sdílení. Umožňuje rozehrát v čísle pátrání po nových utopií v současné společnosti. Ptáme se po tom, jak jsou nové možnosti spolupráce, soužití, společného sdílení zdrojů, informací a komodit aktuálně reflektovány ve vizuálním umění (a s ohledem na historii odkud čerpají)? Zajímají nás oblasti komunitního a duchovního života, nových ekonomických sítí, radikální pedagogiky, současné vize možností vědeckého poznávání světa i způsoby utváření nových podob sociálních vztahů. Rádi bychom se pokusili hledat odpovědi na to, jaké jsou role a podoby utopie v současné společnosti, jež je nálepkována tolika dystopickými termíny (např. riziková či postpravdivá) a prostřednictvím tematického čísla chceme nabídnout pozitivní pohled ohledávající možná řešení současných katastrofických dat, scénářů a debat. Právě po nabízení řešení v době „permanentní krize“ je tolik voláno, jen málokdy jsou však v umění i teorii představena. Z pohledu obrazové komunikace se vedle fotografie budeme také více obracet k novým možnostem zobrazování, s nimiž umělci pracují, aby dokázali prefigurovat nové systémy komunikace a vztahů. Pracováno tedy s pohyblivým obrazem, videohrou i počítačovými animacemi.