Photography Off the Scale – Technologies and Theories of the Mass Image

Publikace navazuje na stejnojmennou konferenci pořádanou na pražské FAMU, kde působí oba editoři, Tomáš Dvořák a Jussi Parikka. Jako celek publikace přesvědčivě ukazuje, že otázky kvantity a měřítka nebyly a nejsou vůči fotografii něčím vnějším, ale naopak představují její inherentní a konstitutivní aspekt. Jejich význam se navíc s aktuálními politickými, technologickými a environmentálními převraty povážlivě umocňuje. 

Přestože většina příspěvků zasazuje fotografii do vrstevnatých souvislostí a naléhavě ji spojuje s provázanými výzvami dneška, téměř všechny se nějakým způsobem vztahují k umělecké praxi. Pokud se nynější „masová fotografie“ vzpírá zavedeným přístupům, v knize se tak trochu mimoděk nabízí neúplný a neúplně uspořádaný přehled uměleckých strategií, jež umožňují tento fotografický exces uchopit. Od umění se tu typicky požadují prostředky určitého ozvláštnění, jež se ukazuje jako předpoklad kritického odstupu i kritického ztotožnění. V uměleckých postupech se nabízejí převodníky, které umožňují navigaci mezi různými škálami, a potažmo i disparátními registry reality. S ohledem na „kvantitativní“ záběr celé publikace se jednotlivé příspěvky spíš než na reprezentativní povahu fotografie soustředí na její materiální, procesuální a pragmatické aspekty, právě tak jako uváděná umělecká díla. V některých případech působí umělecké příklady poněkud ilustrativně, což ovšem není nutně na škodu, zvlášť když se celá publikace vztahuje k nejrůznějším podobám instrumentalizace fotografie.

Jak se v publikaci opakovaně dočítáme, fotografie dnes bývá spojována s metaforami záplavy či propasti a jim odpovídajícími pocity přehlcení a závrati. Některé umělecké strategie působí až terapeuticky, když naznačují možnosti adaptace na prostředí prosycené obrazy. Jiné pak sledují posun od instrumentálního k infrastrukturnímu obrazu, v němž kolabuje metafora strojového vidění. Namísto úvah o tom, jak si aparáty přivlastňují lidskou schopnost vnímání, je pak třeba si strojové způsoby vidění osvojovat, třeba i s pomocí vybraných uměleckých projektů.

Napříč jednotlivými texty se vracejí některé motivy a témata, v jejichž variacích spočívá možná největší síla předkládaného sborníku. Napětí mezi jednotlivými přístupy přesvědčuje čtenáře o naléhavosti probíraných problémů, a zároveň je nutí k zaujetí vlastní pozice. Otázek se otevírá celá řada. Co je lidského a co nelidského na současné fotografii a jejích měřítcích? Jak se konstruuje povaha fotografie coby indexu světa či coby univerzálního jazyka? Dá se dnes ještě smysluplně uvažovat o jedinečnosti fotografických obrazů, anebo je třeba sledovat mnohem rozsáhlejší infrastrukturní i afektivní provoz, jehož jsou tyto obrazy součástí? Je banalita současné fotografické produkce škodlivá, a pokud ano, jak jí klást odpor?

V tomto ohledu je třeba zvlášť vyzdvihnout korespondenční konverzaci fotografa Joana Fontcuberty s historikem fotografie Geoffreym Batchenem, která celou publikaci uzavírá. V jejich dialogu se nabízí vítané překročení rámce přepracovaných konferenčních příspěvků, jejichž formát podsouvá otázku, zda se také soudobá akademická produkce nevymyká škále, anebo zda naopak k jistým škálám nepřiléhá až příliš těsně.

Text: Vojtěch Märc