Jan Švankmajer – Principy imaginace v gurmánském gejzíru

11. 10. 2022

Jan Švankmajer, ›Zamilované maso‹, 1988

V imaginaci Jana Švankmajera může obživnout cokoli, i zamilované maso v ironickém módu snoubícím nouzi s chamtivostí. V jednominutové filmové skeči Zamilované maso (Meat Love, 1988) obživne akt odříznutí dvou steaků ze zajetí velké kýty masa s přímočarostí a imaginací skrytých významů. Dva solitéři pociťují jistou formu vzájemné přitažlivosti a zdá se, že i intimního naladění. Vzájemně oťukávají svůj krátký společný časoprostor obestřený lidskými výdobytky, nic nedbaje nepřátelských signálů nožů, nabroušených vidlic, struhadel, kastrolů a rozpálených pánví. Egoisticky se zhlížejí v nablýskané lžíci, laškují, vábí se a svádějí. Hudba z tranzistoru uvolňuje atmosféru, utlumuje vědomí hrozby. Zakázané uvolnění během tance a koketování v utěrkové róbě vygraduje do milostného aktu v moučné peřině, aby moment extáze utnul přímý zásah vidličky a zrada rozpálené pánvičky.

Snímek v sobě nese metaforu mezilidských vztahů. Intuitivní pouto tu evokuje křehkost a zranitelnost svobody jedince. Nejen ve filmu, ale v celé Švankmajerově tvorbě se střetáváme s magií, sny, hororem i černým humorem surovosti života. Jedním z hlavních principů tvorby Jana Švankmajera je projev surreálné imaginace skrze emoce. Výrazovými prostředky jsou metafory, experiment, animace a speciální efekty v odrazu bezedného gejzíru fantazie a ironické satiry konzumu života.

Stejně tak ve filmu Jídlo (Food, 1992) Švankmajer naráží na celospolečenský problém podmínek a skutečných potřeb člověka. Jídlo představuje pro člověka životní nutnost, ale i spojitost s každodenními rituály. Kvalita, dostupnost a míra hojnosti se odvíjí dle životní úrovně, rozmaru, ale i destabilizace. Scénář k filmu Jídlo vznikl již v 70. letech, v době hluboké normalizace, kdy měl Jan Švankmajer zákaz filmové tvorby a tento film nemohl být realizován. V roce 1990 byl scénář publikován ve slovenském časopise Romboid.¹ Aktuálnost problému je stále přítomná. Líčí společenský i morální úpadek civilizačních hodnot v kontrastu polarity nedostatku kvalitního jídla, nadbytku i nesmyslného plýtvání. Sám Švankmajer k tomu dodává: „Tato civilizace žije na úkor nejen široké vrstvy společnosti, ba i celých etnik, ale i na úvěr dalších pokolení. Žije a cpe se na dluh, ať to stojí, co to stojí.“²

Film Jídlo má tři části, Snídaně, Oběd a Večeře. Snídaně se odehrává okolo automatu na jídlo v obležení fronty hladových, čekajících na svůj přízemní příděl párku s hořčicí a chlebem spolu s kelímkem piva, coby dočasnou výplň do svých prázdných břich. Automat funguje na principu štafety. Po použití předává svou roli právě najedenému strávníkovi. Ekologii nešetří hromada umaštěných papírových tácků, kelímků i bakelitových příborů okolo. Dlouhá fronta lidí čekajících na svůj denní příděl nijak nespěchá. Dle scénáře jde o groteskní „karikaturu snah o urychlení procedury jídla úsporou času v zájmu efektivního využití pracovní síly pro výrobu, kde se čas vleče se stejnou letargií jako v dobách, kdy přízrak tržně hospodářské udýchanosti nikoho neděsil ani ve snu“.³

O level výše se odehrává epizoda Oběda. Děj se přesouvá do restaurace. K dispozici je stůl, ubrus, příbory a váza se slaměnkami, nevšímavý personál a dva hladoví strávníci, sami sobě na pospas. Když jim dojde trpělivost, krok za krokem pojídají vše, co je v dosahu. Po talířích, ubruse, stolu a židlích přijdou na řadu vlastní boty a oblečení, až dospějí do fáze, kdo s koho. Hlad nezná meze a otevírá dveře džungle.

Večeře je završena v kanibalistickém módu, zabaleném do honosného „přepychu“ s vytříbeným gurmánským gustem. Aktér večeře postupně servíruje na talíři sám sebe. Ke své dřevěné protéze ruky si hřebíkem přitlouká vidličku a přechází k aktu požívání vlastního těla ve čtyřech variacích: ruka, noha, prsíčka i chlouba. Jde o metaforu lidské agresivity spojené s rozpínavostí a neustálou nespokojeností. Jídlo samotné však představuje život v principu univerza. Nastavuje zrcadlo podstatě skutečného života.

Popisky

1–5 | Jan Švankmajer, ›Zamilované maso‹, 1988

Časopis Romboid 25, 1990, č. 10.
Jan Švankmajer, Síla imaginace, 2001, s. 172.
Citace ze scénáře k filmu Jídlo. Časopis Romboid 25, 1990, č. 10

Pavlína Vogelová

je kurátorkou fotografie a filmu v Historickém muzeu Národního muzea a doktorandkou na Katedře teorie a dějin umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. V minulosti působila v Moravské galerii v Brně. Ve svém výzkumu se zaměřuje na intermediální přesahy dokumentu a experimentální tvorby fotografie a filmu ve vztahu k historii, vědě, umění a vzdělávání.

Jan Švankmajer

(*1934, Praha), vizuální filozof, mág, sběratel a filmař, jako jeden z nejoriginálnějších a nejvýznamnějších animátorů v historii filmu, který ovlivnil režiséry jako Terry Gilliam, Tima Burton či bratři Quayovi, náleží k nejvýraznějším světovým osobnostem surrealistické a imaginativní, nejen filmové tvorby. Švankmajerovo dílo je obestřeno originalitou, vizualitou absurdity lidského nevědomí, jež po dávkách servíruje lekce vnímání, postavených na koktejlu fragmentů grotesknosti každodenních situací.

#42 Jídlo

Jídlo je primárně základní fyzickou potřebou každého živého tvora. V kontextu lidské společnosti otázky okolo jídla a zajištění potravy vnímáme jako nepřetržitý, nutný proces spojený s produkcí, distribucí, prezentací, spotřebou a likvidací statků i služeb. Jakou roli v této konstelaci sehrává fotografie při záznamu a prezentaci zobrazování jídla a dalších nabalujících se témat spojených s problematikou jídla řešící celospolečenské zvyky, tradice, problémy průřezem historie člověka a přírody? Fotografie jídla téměř nikdy není o jídle samotném. Vztahuje se k hierarchiím, rozdělení rolí při zajišťování, přípravě, podávání, ale i zpřístupňování vlastní konzumace, a to v domácím i veřejném prostředí. Sleduje kulturu, strukturu, kvalitu a zacílení vzhledem ke zdraví a životnímu prostředí. Všímá si profesí s fenoménem jídla spojených, poukazuje na otevřený obchod, komerčnost prodeje, propagaci, význam, funkci i problematičnost obalů, ale i nakládání s odpady. Zajímá se o praktiky a kvalitu nakládání s jídlem. Jsme svědky konstantního rozvoje kultu jídla a nadbytku potravin. Jedná se o masivní rozmach potravinářské produkce ruku v ruce s marketingovými strategiemi, které se podílí na dostatečně autentickém prožitku a zprostředkování produktu jako unikátního zážitku opředeného celou řadou pozitivních emocí. Křupnutí chipsu, zvuk otevření plechovky s chlazeným nápojem, moment přivonění k šálku čerstvé kávy, rozšíření chuťových pohárků po ochutnání žvýkačky a vždy se lesknoucí roztékající se bohatá vrstva sýru na dílku šunkové pizzy jsou základním kořením těchto strategií založených na práci s podvědomím a reflexy. Tím výčet spektra problematiky spojené s jídlem nekončí, neboť na druhé straně se nutně nachází neopominutelné hladovění miliónů lidí, neschopnost zajistit dostupné udržitelné stravování spolu s biologickou rozmanitostí ekosystémů. Jaké environmentální výzvy jsou aktuálně s produkcí potravin spojené a jak bude vypadat jídelníček budoucnosti?