Fotografie těla jako příruční jsoucno

Přístup k vizualitě těla vyžaduje součinnost záměrů, předpokladů a kontextů uváděných do sociálních souvislostí, vnímání problému z odstupu, stejně jako odbourávání předsudků. Podchycení těchto aspektů, za předpokladu osvobození se od předpojatosti vjemu, je podmínkou pro objevení nových výpovědních hodnot a zároveň cestou, jak dosáhnout plného vědomí kognitivního potenciálu uvědomění si moci obrazů a tuto moc obrazů si moci a umět přiznat. To se týká i našeho pohledu na tematiku těla a tělesnosti ve fotografii, kterému je věnováno toto číslo.

Jak pro starší, tak současné přístupy platí, že “myšlenkový obsah je neoddělitelný od pojmů a metafor, jimiž je vyjádřen.“¹ Co tedy znamená, vypovídá, sděluje, akcentuje tělo a tělesnost uchopené fotografickou kamerou? A jakým způsobem je vyňato ze svého běžného způsobu zacházení? Co dalšího v nás evokuje, když přestává být pouze estetickým objektem, předmětem pro pozorování smysly? Kde jsou hranice vizualizace těla, tělesnosti? Jak vnímáme fragmenty, gesta těla, jak s tělem zachází fotografický dokument, umělecká fotografie či umění obecně používající fotografický záznam jako jeden z vyjadřovacích prostředků? Tělo je odedávna nástrojem, prostředkem, objektem pro otisk autorovy vize. Je to podklad, základna, materie pro další interakce, stejně jako prostředek komunikace či objekt experimentu, když vnímáme tělo jako oporu ve fyzickém slova smyslu ve snaze přivlastnit si jeho duchovnost a materialitu.

V zacílení na fotografické uchopení vlastních interpretačních vizí máme co do činění se sociálními souvislostmi a naturalizací situace. Pod vlivem vhodně vybraných kontextů mohou vznikat zcela nové významy a s nimi i posuny percepce. Jonathan Culler neodlišuje kontext od textu, když uvádí, že „kontext není daný, ale vytvořený a až strategie interpretace určují, co patří ke kontextu.“² Přidejme si nyní ke kontextu tématiku těla a pojem kontextu předefinujme pojmem rámec. Náhle se nám náš pohled odpoutává od pozitivistických konotací danosti a směřuje spíše k vědečtějšímu uchopení problému v linii procesu, hledání a utváření aktivního přístupu ke zkoumané věci, kterou zasazujeme do určité situace. V archeologickém přístupu k fotografii pomocí kontextu a rámce sledujeme časovou událost zkoumaného jevu či situace, v našem případě přístupy, formy a způsoby zobrazování těla a tělesnosti. Zacílení směřuje k maximálně přesným reflexím, co a jak se v daném kontextu zobrazeného těla odehrálo a proč. Nutno upozornit na fakt, že pod vlivem kontextu se na jedné straně omezují významy jednotlivých slov či obrazů. Na druhé straně však dochází pod vlivem rozehraných kombinací k aktualizaci a posunu percepčních hranic nejen ve fotografii, umění a vizuální kultuře, ale v celospolečenském kulturním prostředí.

Na sociální a historický rozměr percepce zobrazovaného těla ve fotografii je nahlíženo napříč historickými údobími, vztahy, žánry a styly. Zobrazovací praktiky fotografie sloužily a slouží ke zviditelňování společenských konvencí, míry realističnosti, umělecké stránky,  ale i experimentu vymykajícímu se masovým trendům skrze různé úrovně. Sled různorodých vizualizovaných detailů rozkrývá jednotlivé vrstvy problematiky výjimečnosti a jedinečnosti ztělesnění člověka. Netradiční, subjektivně vytvářené významové a estetické vztahy nabývají ve svém celku objektivních hodnot s poukazem na zpřítomnění obecných významových souvislostí. Základem je přesnost zacílení subjektivního výrazu sdělení. Tělo, vyjmuté ze svého obvyklého kontextu používání, se skrze kameru stává objektem nového vidění a vnímání. Poukazuje na jasně dané zákony přírody a na aspekt schopnosti člověka uvědomit si sebe samého ve své síle, ale i zranitelnosti. Vztahy k tělu jsou utvářeny na základě kódů společnosti nesoucí biologické dispozice. Dle předpokladu lacanovské psychoanalytické teorie se pohlavní identita stává sociálním konstruktem, který není dán striktně fyzickými predispozicemi, ale jde o konstrukty, které vznikají na základě mocenských vztahů, kódů společnosti, principů rolí mužů a žen, stejně tak gendrových kategorií daného časoprostoru.

Lidské tělo představuje ústřední téma vizuální kultury obecně. Komunikuje skrze vlastní projevy, gesta, grimasy, oblečení, vlasy, líčení, vůni, aby vysílalo zprávu o sobě samém. Téma uchopené fotografickým obrazem pak zcela přirozeně posunuje možnosti čtení do dalších percepčních vrstev. Jedná se o zpřítomnění bytí, identity, pohlaví, sexuality, bolesti, pocitů, emočních vztahů. Stejně tak se nabízí otázka vnímání těla ve vztahu ke komplexu genderových, sociálních, etických a politických problémů. Nejen skrze fotografické obrazy tělesnosti jsou otevírána mnohá další témata jako například maskování, proměny identity, fyzické zkušenosti nebo podvědomí. Do diskuze vstupuje také faktor výzkumu fyziologických stavů, záznamů přítomnosti, pomíjivosti, procesů těla, významů emocí, psychologických faktorů v soukromé i společenské rovině. Pozornost je nutné věnovat spouštěčům pochybností, konfliktů, manipulace, vymezujících se proti konvencím na různých úrovních své působnosti. Tělo není vnímáno jen jako kostra potažená svaly, tuky, kůží, ale především jako bytost spojená s bytím mezi zrozením a smrtí, kdy smysl věci, těla samotného, dává právě to cosi „mezi tělem a něčím dalším“ jakožto hlavní smysl a hodnotu života.³

^{Culler, Jonathan. Framing the Sign: Criticism and Its Institutions. Oxford: Basil Blackwell, 1988. ISBN 0631158960.
Foucault, Michael. Dějiny sexuality. Prague: Herrmann & synové, 1999. Kesner, Ladislav. Vizuální teorie. Prague: H+H, 2005. ISBN 80-7319-054-0.
Rezek, Petr. Tělo věc a skutečnost v současném umění. Prague: Jazzová sekce, 1982. Sturken, Marita and Cartwright, Lisa. Studia vizuální kultury. Prague: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-556-1.}

Text | Pavlína Vogelová