Narcismus v současnosti

Selfie je dnes mnohými považováno za vysloveně pozdně kapitalistický neduh. Dokonce i akademické knihy na toto téma považují selfie za nový fenomén. V mnoha ohledech tomu tak je. Ale to, co odsuzujeme jako symptomy postmoderní patologie, jsou ve skutečnosti velmi často aspekty autoportrétu, které jsou této formě sebeprezentace vlastní už od renesance. Tento dojem dlouhověkosti nás samozřejmě sotva uklidní. Možná na selfie útočíme tak vehementně proto, že se domníváme, že jde o impotentní formu sebevyjádření, která v konečném důsledku není schopna řešit problémy, jež symbolizuje. Tento pesimismus je pochopitelný, ale zároveň vystupňovává potřebu zjistit, co je na selfie tak výlučného pro současnou epochu, jinak bychom si jen potvrdili svou bezvýchodnost a naše řešení by zůstala příliš zjednodušená a opřená o falešné dichotomie či východiska a poznamenaná cejchem lidového moralizování.

Když lépe pochopíme dějiny sebepojetí a jeho znázorňování, můžeme místo toho nalézt útěchu v několika staletích nesouhlasných příkladů, které máme k dispozici, a porovnat je s našimi současnějšími reakcemi na tuto svízelnou záležitost. Vskutku, navzdory převládajícímu pesimismu, který naznačuje opak, se mnoho osobností z oboru umění a fotografie zabývalo právě napětím mezi jednotlivcem a společností – dokonce ho i aktivně zpochybňovaly a napadaly. Nic nám nebrání v tom, abychom podobnou kritiku vztáhli i na současnost.

Nicméně je pravda, že příchod sociálních médií rozprostírá bytí a jeho znázorňování napříč novým spektrem materiálních podmínek a mění náš vztah k sebepojetí jako takovému. Zdá se však, že mnohé současné hlasy kritizující selfie nejsou schopné objasnit, o jaké podmínky se vlastně jedná. Pokud se selfie skutečně liší od předchozích forem sebevyjádření, pak musíme tento rozdíl zdůvodnit, aniž bychom propadli kulturní amnézii. Možná je to však problém vycházející ze samotného selfie. Nejde o to, že by selfie aktivně vytvářelo něco nového; spíše je díky své falešné (kapitalistické) novosti využíváno k zastírání typů alternativního sebe sama, o něž jsme dlouho usilovali.

Zatímco tací jako Albrecht Dürer nebo Hippolyte Bayard vytvářeli mnohonásobná vyobrazení vznikajících i vytrácejících se já, současným problémem se zdá být to, že naše selfie dokumentují víceméně jen naši stagnaci. Není to ovšem pouze důsledek jejich repetitivní povahy. Například opakující se selfie Lee Friedlandera a Rembrandta van Rijna dokážou já dobře uvést do napětí se sebou samým. Ve spoustě jiných selfie nicméně nacházíme falešnou ucelenost, jednotné opakované já. Je to něco, co by Roland Barthes mohl nazvat „potupnou reprodukcí“ sebe sama, což ze selfie činí jen další „zparchantělou formu masové kultury“, v níž se „opakuje obsah, ideologické schéma, gumování rozporů, ale obměňují se povrchové formy: nové a nové knihy, televizní nebo rozhlasové pořady, filmy, zprávy v tisku, novinka stíhá novinku, ale stále týž smysl.“¹ Na takový seznam můžeme snadno zařadit i naše selfie. I když se tváře, okolnosti a místa na nich zachycená mohou měnit, ono vyobrazené a naznačené já domněle zůstává stejné. Barthesova poznámka však stojí za větší pozornost, neboť se zjevně nejedná o problém, který by byl vlastní pouze selfie jako takovému, ale spíše o problém postmoderní kultury obecně. Svalovat vinu na naše selfie je pouze zkratkou k obviňování sebe sama namísto materiálních podmínek, které se absolutním způsobem zmocnily já a všeho, co se ho týká.

Právě toto osekávání potenciálu autoportrétu se v současnosti pravděpodobně opět stupňuje, ale je ho ještě možné překonat. Můžeme toho dosáhnout třeba tak, že opustíme sociální média, nebo tím, že vyjdeme vstříc (skutečně) novým způsobům, jimiž sociální média rozvíjejí a urychlují roztříštěnost sebepojetí. Je skutečně třeba zdůraznit, že selfie sice může umocnit pocit uváznutí, s nímž už se dlouho potýkáme, ale jeho sociálně-mediální kontext zároveň zvyšuje naši možnost mu uniknout. Naše vyhýbavá stanoviska k vlivu našich selfie v tomto ohledu jistě ukazují, že jsme vůči kapitalistickému individualismu podezřívavější než kdykoli předtím. Ale stejně jako stále bezúčelně odsuzujeme hypnotickou záři našich obrazovek (nejprve u televizí, pak u chytrých telefonů) a zároveň opomíjíme emancipačnější politické projekty, které zmíněné technologie pomohly prosadit, tak i nadále ignorujeme to, jak selfie promítá naši subjektivní moc do společnosti novými a provokativními způsoby.

I tak si určitě uvědomujeme, jak obrovský úkol před námi leží. Selfie si totiž jako formu reprezentace neosvojili jen jednotlivci, ale i komunikační kapitalismus jako takový. Hrůza všudypřítomnosti selfie tedy vlastně spočívá v tom, že kapitalismu zprostředkovává lidskou tvář, která na nás shlíží ze zčeřené hladiny a živí náš trvalý pocit odcizení – který nám ale může být i užitečný. Je třeba věnovat více pozornosti „tísnivému údolí“ (angl. uncanny valley), které odkrývá, tedy důvodům, proč nás moderní selfie děsí, spíše než samotnou formální existenci selfie hned odsuzovat.

Když například na seznamovacích aplikacích typu Tinder swipujeme doleva a doprava, jsme často znepokojeni obrovským množstvím téměř identických osob, které tam najdeme – lidí, kteří se zdají totožní vlastně jen díky určitému režimu nazírání. Když se prezentují potenciálním vztahovým protějškům v souladu s restriktivní ekonomikou symbolické výměny této aplikace, kopírují od sebe stejné úhly, filtry a aplikace pro úpravu obličeje a stejně tak i kompoziční postupy a styly. To však nevypovídá ani tak o dotyčných osobách, jako spíše o celkové homogenizaci (reprezentace) sebe sama kapitalismem. Na našich seznamkových profilech ukazujeme samozřejmě jen ty naše části, o kterých si myslíme, že ostatní lidé chtějí vidět, což je ovlivněné kapitalistickými standardy krásy, které rovněž odrážejí normativní způsoby života, jež systém ze své podstaty oceňuje a schvaluje.

V tomto smyslu je skutečnost, že online seznamky (jakožto relativně nedávný vývoj v oblasti komunikace) připomínají prohlížení katalogu IKEA, spíše obžalobou kapitalismu než nás samotných. Pokud jde o kapitalistické mechanismy kontroly a polapení, svědčí to o akutním nedostatku představivosti, protože systém předpokládá, že stejný model, který funguje při nákupu nábytku, přijde vhod i při hledání lásky. Je to pro nás v mnoha ohledech směšná situace, ale protože je nám předkládána formou lidských tváří, a nikoli skrze jasně rozpoznatelné směnné struktury, máme tendenci mnohem ochotněji kritizovat lidi, kteří se před námi objevují, spíše než systém, který takové způsoby reprezentace normalizuje. Dokonalým příkladem této slepé skvrny zůstává morální panika ohledně narcismu – opovrhujeme hráčem, ale ignorujeme totalizující povahu vrcholně zmanipulované hry, které můžeme uniknout pouze naší vlastní přeměnou. Měli bychom si tedy raději více uvědomovat to, jak je touha zcela podřízena kapitalistickým režimům nazírání.

Selfie pro nás však v tomto ohledu stále zůstávají užitečná. Naše všeobecná podezíravost vůči jejich všudypřítomnosti nám poskytuje zjevný výchozí bod pro jakoukoli současnou kritiku, zejména pokud doufáme, že denaturalizujeme některý z našich normativních režimů vidění. Podle Jacquese Rancièra toho můžeme dosáhnout tím, že se jako přihlížející emancipujeme. Například každý, kdo používá seznamovací aplikace nebo jiné opticky orientované platformy sociálních médií, jako je třeba Instagram, si je vědom, že profil nerovná se člověk. Všichni jsme tak více než schopni chápat selfie nikoli jako přesné vyobrazení sebe sama, které je třeba odsoudit, ale spíše jako způsob zachycení se záměrně osekanými obzory. Veřejným tajemstvím naší doby je, že skutečná rozmanitost našeho já, tedy ta osoba bez pozlátka, kterou jsme doma v soukromí, je neslučitelná s ideály komunikačního a reprezentačního kapitalismu. Všudypřítomnost selfie tedy není problémem sama o sobě; je užitečným měřítkem pro nastínění hranic naší současné nesvobody. Když se nad tím alespoň na chvíli zamyslíme, uvědomíme si, že samotným posláním našich online životů – a nepřiznanou pravdou sociálních médií – je, že když si dovolíme vidět vše, co před námi bylo kontrolovaně skryto, skutečně znovuobjevíme to, co je společnosti vlastní.

Text: Matt Colquhoun

POPISKY

1 | Kim Kardashian, selfie, datum neuvedeno
2 | Rembrandt, autoportrét, 1630
3 | Lee Friedlander, autoportrét, datum neuvedeno
4 | Hippolyte Bayard, autoportrét utonulého, 1840